Bohoslužby Rut 3

Kázání pro Opatovice a Sázavku 16.7.2023 - Rut bez hranice

Vstupní slovo: ž 119,49n
1. píseň: 277
1. čtení: Lk 6,1-5
2. píseň: 312
2. čtení: Rút 3,1-9
3. píseň: 204
4. píseň: 787
Poslání: Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ (Mt 9,13)
Požehnání: J 14,27
5. píseň: 384

Milí bratři a milé sestry,
je to bouda! - Rút s Noemi, snacha s tchýni, vymýšlejí trik, jak dostat Boáze do chomoutu. A tak se uprostřed noci Rút připlíží a nacpe se mu do postele…
Trochu to zavání červenou knihovnou… jenže ve skutečnosti to není zase tak horké. To už bychom si domýšleli. A hlavně se mi na té epizodě zdají důležitější jiné věci.
Tak předně se zde iniciativy chápe Noemi. Rútina tchýně. Ona až dosud byla tak nějak depresivně pasivní. Nechala se ve své tíži a zármutku vláčet příběhem. Dokonce i poté, co se vrátily do její vlasti.
To Rút se dře na poli. Získává oběma obživu. Ačkoli je zde cizinkou, nikoho tady nezná a nerozumí místním zvyklostem.
To Rút se rozhodne obětovat vlastní štěstí a následovat tchýni, pečovat o ni. A získá si tím pozornost a uznání všech přítomných.
Právě Rút také objeví statkáře Boáze - výjimečný to úkaz – člověk, kt. se řídí Božím zákonem, a nenechá proto chudé vdovy o hladu.

Asi dokážeme pochopit, že Noemi je na tom tak blbě, že se o sebe ani nedokáže postarat – považte – jí v krátké době zemřeli skoro všichni blízcí! Byl by div, kdyby se nezhroutila. A Rút o ní skutečně ukázkově pečuje. Můžeme si z ní vzít příklad.
Ale v dnešním textu, jakoby se Noemi konečně probudila. Přebírá iniciativu. Vystoupí z letargie a začne něco dělat.
Co se asi v Noemině duši odehrálo. Nevíme. Já se domnívám, že velkou roli zde hrála právě ta Rútina obětavost a péče. A pak statkář Boáz. Díky nim Noemi znovuobjevila laskavost, lidskost, vzájemnou pomoc a tím i naději a víru - Někomu není lhostejný můj trpký úděl a osud! - A tak se v ní probouzí ochota pomáhat zase dál. Něco vymýšlet. Hledat dobro ve světě. A nenechat se odbýt (to je v dnešním textu důležité).
Možná v tom roli hrála i docela obyčejná věc, že po dlouhé době dostala pořádně najíst. I to má vliv na náš duševní stav.

Kolik týdnů se Noemi nechala opečovávat… ale teď přebírá iniciativu.
Uvědomuje si, že potřeba se postarat taky o Rút. Nemůže přece nadosmrti chodit žebrotou a opečovávat svou tchýni! Být osobou druhé kategorie. Věčně cizinkou.
Noemi chce i pro Rút najít odpočinutí, pokoj, zabezpečení. Jinými slovy – sehnat jí manžela. V tehdejší době totiž jen jako provdaná se vytrhne z pomluv, podezření i chudoby.

No a Boáz se k nim zachoval laskavě. Navíc je svobodný a relativně mladý - To by byla partie.
Znáte to – podáš prst, ukousne celou ruku.

Na druhou stranu – je vlastně smutné, že na to museli jít takhle komplikovaně.
To, oč Noemi s Rút usilují, totiž mělo být automatické, alespoň v Izraeli. Existoval zákon, že si vdovu má vzít na starost nejbližší příbuzný jejího manžela. Měl jí zajistit ochranu materiální i právní… což tehdy bylo možné jedině tak, že se s ní oženil.

A teď si vemte, že Noemin manžel měl v Betlémě spoustu příbuzných, ale k naplnění tohoto zákona se nikdo z nich neměl. Dokonce ani ten jinak laskavý a obětavý Boáz.

Z našeho pohledu je to možná i docela pochopitelné - Brát si někoho jen z povinnosti? Ze zákona a tradice? Bez ohledu na vzájemnou přitažlivost? Vždyť my ani nevíme, nakolik byla Rút pohledná. Navíc byla cizinka a všichni chlapi kolem ní záhadně umírali… Existovalo jisté podezření...
Jenomže kvůli tomu Rút s Noemi zůstávají v takovém právním vzduchoprázdnu. A nemůžou s tím moc dělat.
Proto přicházejí na scénu ty jejich pikle.
Noemi povzbuzená milosrdenstvím, s novou vírou, že Boží přikázání můžou fungovat a že člověk nemusí na zemi žít v bídě a v zoufalství… se rozhodne, že ty váhavé chlapy je prostě potřeba postrčit.

Rút s Noemi se tak zařazují po bok několika významných žen Bible, kt. neváhaly překročit několikery hranice, tabu, riskovat dobrou pověst, ba i život, aby se domohly svých práv, a aby Boží přikázání uvedly v život.
Ostatně nejen ženy. Například i král David.

Rút se tedy pěkně oblékne, navoní a v noci se vydá na Boázovo humno.
Zrovna probíhaly žně. Boáz se svými dělníky slavil. Dobře jedli a pili. A pak si podle zvyku sám hospodář lehl k obilí. Možná aby hlídal před nenechavými sousedy, hlavně se však věřilo, že tuto noc promlouvá sám Hospodin.
Ženy tam teď neměly, co dělat - Kdyby Rút chytli, tak ji mohli i ukamenovat jako cizoložnici nebo modloslužebnici. Přesto se tam vypravila.
A teď si představte tu situaci. Boáz čeká na Boží znamení. Najednou se uprostřed noci probudí a u nohou mu leží nějaká žena - Dost se vyděsil. Po chvíli poznává Rút. A chápe to jako to očekávané znamení od Hospodina. - Možná mi tady Pán Bůh vzkazuje, že bych měl přestat dělat mrtvého brouka a konečně pro Rút s Noemi udělat něco pořádného... A to taky udělá: Zítra ráno zajdu do brány – na úřad, k soudu,... něco takového. A dám to do pořádku.
Boáz nebyl první na řadě. Přednostní povinnost i právo postarat se o Rút měl někdo jiný. Ale Boáz se postará, aby se to konečně pohnulo. Buď si vezme Rút ten druhý, anebo Boáz, ale už se to vyřeší.

Bez odvahy, bez víry, bez ochoty překročit některé hranice, by se Rút s Noemi patrně nikdy nedočkaly zastání.
Bible nám tak připomíná, že člo. někt. hranice překročit může. Někdy dokonce musí. - Ne svévolně! Ne proto, že se mi chce. Ale prtže je to nutné.
Vždyť i Ježíš celou řadu SZ dobrých přikázání porušil, když bylo třeba. My si máme pamatovat, že Boží spravedlnost není slepá. Přikázání jsou dobrá, to ani Ježíš nezpochybňuje, ale jsou chvíle, kdy i dobrý zákon způsobí nespravedlnost.

Milí bratři a milé sestry, v knize Rút se moc nemluví o Pánu Bohu jako takovém. Ale setkáváme se zde s Božím milosrdenstvím a věrností i navzdory těžkostem. Dokonce i navzdory zvyklostem.

Když Boáz říká: „Je tu ještě jiný zastánce.“ patrně měl na mysli onoho bližšího příbuzného. Nicméně my v tom můžeme vidět i něco jiného – totiž Pána Boha. 
Boáz té noci na humně poznal, že ty nebohé vdovy mají zastání na nejvyšších místech - Bůh nad nimi drží ochranou ruku. A sám Bůh zde vyzývá Boáze, aby se k té věci postavil čelem.

K tomu jsme zváni i my. Ani my nemáme schovávat hlavu do písku, nemáme se vyhýbat zodpovědnosti a těžkým rozhodnutím, zvláště tváří v tvář potřebným, ublíženým, pomlouvaným.

Bůh se jich zastává. A jestliže my se hlásíme k Božímu lidu, nezbývá nám než následovat jeho příkladu. Nemusíme ani čekat na Boží vzkaz, nebo dokonce na to, až si o pomoc řeknou sami. 
A to vše ve víře, že Pán Bůh a jeho lid se zastanou i nás, až my budeme sami potřebovat. Rozhodně má smysl o to usilovat. Snažit se. Nenechat se odbýt. Případně i překročit nějaké hranice.

Pane Bože, díky, že probouzíš zodpovědnost u druhých i u nás samých. Díky, že dáváš odvahu trvat na tvém milosrdenství. Hledat ho. Vytrhuješ nás tím z tísně a z letargie. Prosíme dávej nám vždy znovu víru, naději a lásku. Ochotu vstát a žít a o něco usilovat. Pro sebe i pro druhé. Amen.

Bohoslužby pro Opatovice a Číhošť 2.7.2023

Vstupní slovo: ž 41,2-3
1. píseň: 287
1. čtení: Lk 12,15-21
2. píseň: 245
2. čtení: Rut 2,1-12
3. píseň: 706
4. píseň: 399
Poslání: Př 3,27-32
Požehnání: Fp 4,7
5. píseň: 128

Milí bratři a milé sestry,
Nezdá se vám to až příliš idylické? - Mladá žena jde paběrkovat na pole. Shodou okolností zrovna na pole, kt. patří příbuznému. Ten si ji taky hned všimne a dopřeje jí jistá privilegia. A kdybychom dočetli knihu Rút až do konce, tak by to šlo ještě mnohem dál.
Pod slupkou téměř až laciného šťastného zvratu se nám však skrývá příběh ve své podstatě smutně tíživí a syrový.

K Rút se nyní dostáváme již potřetí. Na začátku jejího příběhu stojí rodinná tragédie – zemřel jí muž, švagr i tchán. Zůstává jen Rút a její tchýně Noemi, dvě ženy, samy, bez opory ve světě, kde osamocená žena měla velice těžký život. O to hůř, že Rút je cizinka. A aby toho nebylo málo, tak patří přímo k národu nepřátelskému až i prokletému.
S neuvěřitelnou oddaností a obětavostí se však rozhodne svou tchýni opatrovat, jak to jen jde. A lidé si toho všimnou.
Dokonce je ochotna Noemi následovat do její vlasti, do země, kde nikoho nezná a kde na ni budou koukat skrz prsty. To výmluvně ilustruje už ten fakt, že Boáz musí svým dělníkům říct, aby ji neobtěžovali…

To stěhování mělo i své výhody – v Izraeli na rozdíl od okolních zemí alespoň teoreticky platily zákony na ochranu těch nejchudších a nejzranitelnějších. A dokonce i pro cizince a pocestné platila pravidla určité pohostinnosti. Ovšem jen teoreticky.
Rút s Noemi jsou odkázány na starověkou obdobu sociálních dávek, kt. neměla příliš daleko k žebrotě: Když v Izraeli sklízeli pole, nevybrali ho nikdy úplně do čista – to by bylo považováno za vrchol bezohlednosti a sociální necitlivosti... a taky bezbožnosti. Sám Hospodin nás vyzývá k péči o potřebné. V tomto případě to vymyslel tak, aby si chudí mohli na posečené pole přijít a nasbírat zbytky a aspoň trochu se najíst.
Vzpomínám si, když jsme to probírali kdysi na biblické, jak se někteří z vás podivovali – jaká to musela být dřina! Chodit po strništi a sbírat jednotlivé zapomenuté klasy.

Jak jsem řekl – dobré vychování velelo něco chudině nechat – ovšem asi všichni víme, jak to v praxi chodí s dobrým vychováním, zvláště jde-li o peníze.
To je pořád velice aktuální. A zdaleka ne jen u velkopodnikatelů. Lakota a hrabivost ohrožuje každého z nás. A proč bych se zrovna já omezoval, když to nikdo jiný nedělá...

Nevím, jak bylo tehdy běžné, nalézt statkáře, kt. se tímto Božím zákonem řídil. Rút ho však nalezla.
Jmenoval se Boáz. Nemusíme u něj ani hledat zvláštní zbožnost nebo sociální citlivost. Prostě jeho statek žije tím, že patří k Božímu lidu se vším, co k tomu patří. I kdyby jenom z tradice.
Takže třeba i se zaměstnanci se zdraví tak, že to připomíná katolickou mši: Hospodin s vámi. A oni mu odpoví: Hospodin ti žehnej…
Nu a aby toho nebylo málo, tak Boáz patří mezi příbuzné Rútina tchána. Jaká to náhoda, že Rút přišla zrovna na jeho pole! Přitom i Bible zdůrazňuje, že se to stalo shodou okolností.
Ono to nemusí být zase tak překvapivé. I tady z okolí dobře známe, že na tradiční vesnici jsou kolikrát všichni příbuzní se všemi.
Větší náhoda je, že ze všech příbuzných a sousedů, zrovna tenhle Boáz dodržuje Boží přikázání. Dokonce je Rút i přátelsky nakloněn.

Jenže - Rút je Moabka. Nepřítel. Takže něco jako, kdyby si k vám na konci druhé světové války přišel Němec pro almužnu. I kdyby byl snad příbuzný… a možná o to hůř.
Důsledně vzato se taky Boáz zpočátku s pomocí moc nepřetrhne. Správně by mohl nebo možná i měl si vzít Rút a Noemi na starost. K sobě domů, když patří do rodiny. Místo toho Rút rádoby velkoryse umožní, aby si v parném dni nasbírala o něco víc než ostatní. A dá jí najíst.

Trochu Boáze podezřívám, že i to dělal ze špatného svědomí.
Také ho však oslovila Rútina obětavost a pracovitost.
Každopádně pro Rút a Noemi i to málo znamená pravé požehnání. Záchranu života. Šanci. A - Znovuzrozenou naději.

Jen o pár řádků dříve Noemi vidí celý svět trpce a hořce. Beznadějně. Zle. V jejím nářku i Pán Bůh vychází jako zloduch: „to on mi připravil tak trpký úděl.“ A potom, co ji potkalo, se na ní ani nikdo nemůže zlobit.
Poté však Rút ukáže svou obětavost a vlastně náhodou potká někoho, kdo je ochoten pomoct i cizince, i vdově, i člověku, kt. nemá jak dobrotu oplatit.
A tu - jaká to proměna - Noemi žehná. A vyznává, že Bůh neodňal milosrdenství od živých ani od mrtvých. Hořkost je ta tam. Vidí to jako znamení, jako cestu nabídnutou z té Boží strany – tak přece se na nás Pán Bůh nevykašlal. Tak přece na světě existuje dobrota a milosrdenství. I pro ty poslední z posledních.

Tohle dokáže vyvolat štědrost. I docela malá štědrost. Dokonce i milodar, kt. si člověk vykupuje špatné svědomí.
Oživuje víru a naději chudáka. Ochotu žít dál, a třeba se i pokusit ze své nouze nějak vyjít. Což poté Noemi s Rút udělají...

Do toho mi zapadá Ježíšovo podobenství o boháči a stodolách. Člověk bohatý. Asi i bohatší než Boáz. Má takový přebytek, že neví, co s ním. A pořád plánuje, jak svůj zisk ještě znásobit.
On má samozřejmě právo si se svým majetkem dělat, co chce. Nejde ani o to, že by ho snad získal nelegálně či nečestně!
Svým způsobem se dokonce chová jako dobrý hospodář – Nic nepřijde na zmar.
Ale na rozdíl od Boáze tady něco chybí - Druzí lidé. Nikdo neříká, že měl všechno rozdat a jít žebrotou, ale – tento boháč nesmyslně přehnaně hromadí majetek, zatímco mnozí by potřebovali pomoct.
Mnozí prožívají hořkost jako Noemi. Mnozí se dřou. Nemají co jíst. Potřebují zastání…
Pro mnohé by i malý dar znamenal naději. Víru. Úlevu. Velkou radost.
Jak moc by pomohlo i to málo, co by nechal prostě ležet!

Milí bratři a milé sestry,
i kolem nás je mnoho lidí v nouzi. Opravdu hodně lidí žije v podmínkách, že by jeden plakal. Nevědí, jak vyjdou do druhého dne. Prožili si své těžkosti. A těžko se z nich sbírají…
Asi 90% lidí na světě je na tom hůř než my a mnozí velice výrazně.

Ten boháč se stodolami, nebo Boáz, to jsme také my. Nemusíme být žádný Rothschild, abychom mohli pomoct bližnímu v nouzi, i náhodnému kolemjdoucímu, i lidem na druhé straně planety. Alespoň malinko.
Vzkřísit i minimální laskavostí a obětavostí naději třeba u jediného člověka - To je jeden ze základních úkolů, kt. nám Pán Bůh dal.

Ten boháč nakonec nahromadil slušné jmění. A stejně z něj nic neměl. Ani on, ani druzí.
Ježíš nás zve, abychom nežili jen pro sebe. Ale abychom mysleli taky na druhé. A učili se velkorysosti.
Abychom povzbuzovali. Přinášeli naději.
A tato sdílená pomoc a naděje pak může znít i nám do našich vlastních hořkostí a starostí a nouzí.

Pane Bože, děkujeme, že probouzíš v lidském srdci ochotu pomoct druhému, zastat se člověka v nouzi. Díky, že probouzíš naději i tam, kde ji málokdo čeká. Díky že lidské dějiny nejsou jen dějinami sobectví a lhostejnosti. Víme, že my sami tady máme ještě mezery. Ale učíme se. A děkujeme, že můžeme pracovat na tvém díle. Přijímat ty nadějné plody milosrdenství. A také je rozdávat. Amen.