Bohoslužby Rut 1 podruhé

Kázání pro Opatovice a Sázavku 18.6.2023 - Rút a Noemi

Vstupní slovo: ž 40,2-4
1. píseň: 284
1. čtení: 1Pt 2,9-12
2. píseň: 313
2. čtení: Rut 1,15-18
3. píseň: 698
4. píseň: 578
Poslání: Kaz 4,17a-d.15,1a-c
Požehnání: Nechť se před vámi otevírá stále volná cesta.
Nechť máte vítr stále v zádech.
Nechť vám do tváří stále svítí teplé sluce.
Nechť vaše pole stále jemně zkrápí déšť.
A dokud se znovu nesetkáme, nechť vás Bůh ochraňuje ve své dlani.
Amen. 
5. píseň: 411

Milí bratři a milé sestry,
slyšeli jsme jeden z mých oblíbených svatebních veršů. Myslím, že tato slova hezky vyjadřují tu sounáležitost, naprostou odevzdanost, i jistou sebeoběť, kt. je nutná, mají-li spolu dva lidé dlouhodobě vydržet. Zvláště tak natěsno, jako v manželství.
Dnes ovšem nemáme svatební kázání. Vracíme se pouze po 14 dnech k biblické knize Rút. Konkrétně k úvodu. Rútino vyznání se mi zdá tak důležité a krásné, že je škoda jej zmínit jen letmo.
Svým způsobem je vlastně na pováženou tento text spojovat se svatbou. Ve skutečnosti se jedná o rozhovor dvou žen, vdov. Říká to snacha své tchýni. - Přičemž v českém stejně jako v židovském humoru má tchýně poněkud nelichotivé místo. Vztahy v rodině nejsou vždy jednoduché. To známe všichni. A speciálně vztah snacha-tchýně patří prý k těm z složitějším. Nevím.
Každopádně - Rút s Noemi mají krásný vztah. A dokonce i druhá snacha, Orpa, se sice nechá přesvědčit k odchodu, ale velice nerada.
Můžeme z toho tušit, že Noemi byla velice moudrá tchýně, kt. dokázala se svými snachami dobře vycházet.

O tom by se dalo jistě dlouze hovořit, ale já bych se v tuto chvíli chtěl soustředit přímo na to, co Rút vyřkne.
Zaprvé je Rút ochotná se přestěhovat. Následovat Noemi kamkoliv. I do neznáma. A Noemina vlast pro ni znamená neznámo - Rút je Moabka, Noemi Izraelka, a tyhle dva národy se neměly příliš v lásce.
Rút však jde ještě dál. Nejen, že bude svou tchýni následovat, ale přijme i její lid a víru.
Patří k dobrým zvyklostem, když chcete někde bydlet, tak se alespoň trochu seznámit se sousedy, s místní kulturou a obyčeji, abyste nepohoršovali, abyste dobře zapadli…
Když se někdo přestěhuje, a ani za dvacet let se nenaučí místní jazyk, neochutná místní jídlo, bude se jen posmívat místní pokleslé kultuře, a o lidi v nové domovině nejeví žádný zájem… tak si říkáme: proč se vlastně stěhoval?
Z tohoto pohledu se Rút chová celkem rozumně. Když už se stěhuje, tak nechce být vyděděncem.
Na druhé straně – někdy se člověk přestěhuje s takovou vervou, že zcela zahodí své kořeny, původ, historii… Znám pár lidí, kt. např. za totality odešli do zahraničí, a po letech se totálně asimilovali. Kolikrát už ani pořádně neumí rodný jazyk. Natožpak jejich potomci!
A to mi zase přijde škoda.
Jak do toho zapadá Rút? My samozřejmě tleskáme tomu, že se rozhodla přidat k Božímu lidu. Je krásným prototypem konverze. V podstatě jakoby se dala pokřtít. Je jen správné, že zavrhla dědictví zvráceného Moabu… nebo ne?
Zkuste se na to podívat očima její rodiny, jejich přátel, sousedů…
A vůbec - Jak těžké to muselo být pro ni samotnou!
Možná to považovala za nutné – tehdy lidé totiž věřili, že bohové fungují jaksi územně. A v každé zemi je třeba se naučit uctívat místní bohy, aby vás ochránili před místními temnými silami… Její rodné náboženství v by jí v Izraeli nebylo nic platné...
To nám dnes moc nepomůže. My věříme, že Boží je celá země. S překročením hranic nemusíme převlékat kabát. Zvláště ne v době otevřených hranic.
Nicméně ten zvrat zůstává. Když se člověk přidá na cestu víry. Vstoupí do církve třeba. Uvěří… Co to s ním a jeho životem udělá? A co by mělo?
Má se věřící člověk zachovat jako Rút? - hodit za hlavu své staré já a začít úplně znovu? Odříznout se od své historie, rodiny, okolí?
Domnívám se, že tak daleko zacházet nemusíme. Rozhodně se nemáme stát nějakou sektou odtrženou okolního světa. Jako za vysokánskou zdí.
Při vstupu do evangelické církve po vás nikdo nepožaduje, abyste odevzdali veškerý majetek a přerušili kontakty s rodinou a známými.
Ale něco s námi a naším životem víra dělá. Nebo by aspoň měla.
Připodobním to k manželství – pokud se dva lidé nechají oddat, ale každý by si dál povede svůj život, zůstane bydlet každý u své maminky… to by bylo divné, ne?
Ve víře, stejně jako v manželství, se člověk musí něčeho občas vzdát, něco si odříct, s něčím se smířit… Jedná se o velký zásah do soukromí člověka. - a to není vždycky úplně příjemné!
Ale člověk taky něco získá a věříme, že to stojí za to!
Nakonec chtě nechtě stejně jsme tak trochu cizinci ve vlastní zemi. Křesťanský pohled na svět je našemu okolí někdy tak cizí, jako bychom přišli třeba z Ázerbajdžánu. A je dobré s tím počítat. Nenechat se vykolejit.
Já rozhodně nechci budovat církev, kt. pořád něco zakazuje a přikazuje, ale nechci se ani tvářit, že o nic nejde.
Aby bylo jasno – já vám vůbec nechci lézt do svědomí, jak to děláte a neděláte. Jen chci říct, že se mi to zdá důležité. Pro Rút dokonce natolik, že opravdu je ochotna udělat životní kotrmelec. Zásadní výhybku. A vzdát se spousty věcí, kt. bychom se my asi vzdát nedokázali.
Tím spíš mě však zajímá, jak k tomu Rút přišla. Věděla vůbec, co ji čeká? K jakému Bohu a lidu se to připojuje?
Říkám si, že po nějakých deseti letech, kdy byla provdána do Izraelské rodiny, už musela chtě nechtě přičichnout k jejím zvyklostem.
Možná i pokládala záludné otázky.
Někdy nás právě až naši nevěřící blízcí a jejich všetečné otázky donutí se pořádně zamyslet nad vlastní vírou.
To je velice užitečné a potřebné! Naši víru to prohlubuje. Oživuje. Nutí nás to se taky ptát, hledat odpovědi. Nezůstat na povrchu. Neustrnout jen v tradici.
Nevím, co se Rút dozvěděla. Ale asi přinejmenším tušila, v jakého Boha Izrael věří.
Snad i slyšela, že Bůh vyvedl Izrael z otroctví v Egyptě. Dával svobodu, vysvobozoval z útlaku. Zastával se malých a potřebných a k tomu vedl i svůj lid.
Tady už si hodně vymýšlím, ale tipoval bych, že se jí ty ideje zalíbily. A říkala si: To bych chtěla taky. Chci patřit k Bohu, kt. se takhle zastává lidí v úzkých. Třeba i mě.
Chci žít těmi myšlenkami, tímhle učením, způsobem života…
Velice brzy však zjistila, že se tyto ideje a zásady často porušují. Právě to lákavé na víře v Hospodina v praxi nefunguje vždy ideálně. I v Izraeli jsou lidi na lidi jako saně.
Ani evangelíci nejsou společenství dokonalých světců - Co si budeme nalhávat!
Pro některé toto poznání bývá kamenem úrazu. Přicházejí s nadšením, odchází se zklamáním.
Ne tak Rút. Ona se spolu s Noemi rozhodne ty věci uvést v život. 
Například - Jestliže je tu zákon na ochranu vdov a sirotků, kt. nikdo nedodržuje, tak já si vyběhám, aby platil…

Konvertitka, moabka Rút tak vrací Izrael zpět ke kořenům. Oživuje pozapomenuté základy a zásady, kt. jsme dostali od Pána Boha. Stává se zásadním impulzem a oživením pro víru Izraele i pro tu naši.
Ne nadarmo právě z ní nakonec vzejde budoucnost celého Božího lidu. Ale to už je jiná kapitola.

Pane Bože, jsme cizinci bez domovské práva? Jak moc máme být druhým cizí a jak moc blízcí? Jak si máme poskládat život? Co se od nás čeká? Díky za lidi, jako byla Rút, že nám otevírají obzory. Ukazují cestu. Probouzejí nás z letargie. Probouzejí naši víru. Amen.