Bohoslužby 1Kor 7

Kázání pro Opatovice a Sázavku 20.11.2022 - Radši bez manželství

Vstupní slovo: ž 100,1-3b
1. píseň: 284
1. čtení: Mt 10,7-10
2. píseň: 165/581
2. čtení: 1Kor 7,1-2.6-7.25-28.32-33
3. píseň: 340 (1-6)
4. píseň: 581
Poslání: 1Kor 10,23n
Požehnání: Neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš. (Joz 1,9) 
5. píseň: 128

Milí bratři a milé sestry,
před časem mě navštívili Svědkové Jehovovi. Vůbec je teď nechci kritizovat nebo něco takového. Ale dostali jsme se k tomu, co všechno my evangelíci děláme špatně, prtže to nemá základ v Bibli. Tak jsem se jich na oplátku zeptal, jestli přijeli autem a jestli se o tom někde v Bibli píše. - Pochopitelně nepíše. Můžeme tedy jezdit autem?
No… nedomluvili jsme se.
Vzpomněl jsem si na to teď, když jsem se prokousával listem apoštola Pavla do Korintu. V době jeho sepsání si církev kladla celou řadu otázek – co má a nemá správný křesťan dělat a jak má věřit?
Přitom nad někt. tématy, o kt. pochybovali a hádali se, nám dnes zůstává rozum stát. Jak je něco takového vůbec mohlo napadnout?
A dodnes to tak je, že hodně věcí, o kt. se církev hádala a štěpila, nám přijde kolikrát buď naprosto nepodstatných anebo úplně jasných.
Problém byl v tom, že v době apoštola Pavla se církev teprve utvářela a vůbec nebylo jasné, jaký postoj zaujme ke spoustě problémů své doby. Neexistoval žádný papež, kt. by mohl něco nařídit. A neměli ještě po ruce ani Bibli, aby se alespoň něčeho přidrželi.
Proto pořád debatovali, někdy i dost ostře. Případně se ptali svého kazatele – Pavla. Ten odpovídá jak umí. Jeho odpověď ovšem není Božím slovem, což on sám opakovaně připomene.
My máme štěstí, že nám tato debata, tyto otázky a odpovědi, zůstaly zachovány. Díky tomu nemusíme všechno řešit úplně od nuly. I tak máme sporů víc než dost.
Často však Pavel ve svých dopisech řeší otázky, kt. pro nás nejsou úplně aktuální. Např. co my dnes s tím, že křesťané nemají jíst maso obětované modlám? To už se dneska nepraktikuje.
Může nás však inspirovat způsob, JAK Pavel takové otázky řeší. Nacházíme v tom pomoc pro otázky, kt. si on ještě ani klást nemohl - Dejme tomu s tím autem.
Obecněji nám to pomáhá si urovnat, co je důležité a co méně. Kde je třeba se zabejčit a kde ustoupit.
Někt. témata jsou však věčně aktuální. Třeba manželství, kt. řeší v dnešním textu.
V dnešní době se křesťanství spojuje s tzv. tradiční rodinou. Zvláště některé církve se pasují do role jakýchsi ochránců manželství. Mají taky dost jasnou představu, jak by to mělo fungovat…
Do toho se tady snad ani pouštět nechci.
Zajímavé však je, že v počátcích církve to takhle jasné nebylo.
První křesťané vážně přemýšleli, jestli se vůbec ženit, jestli manželství není přežitek. Jestli by se nemělo dokonce zrušit. Zvláště třeba pokud jeden z manželů je nevěřící.
Může to znít překvapivě. Ale vysvětlení je prosté:
Ježíš a jeho učedníci, pokud víme, nebyli ženatí. Přinejmenším o jejich manželkách nikdy neslyšíme (Jedině snad, že Petr měl tchýni). Ovšem v tehdejší době mezi židy zůstat svobodným mužem bylo velice neobvyklé. I když asi ne nemožné.
Nezdá se ani pravděpodobné, že by všichni ovdověli.
A je tedy naprosto namístě se ptát, jestli měli rodiny, a zdali je nezanedbávali, či dokonce, jestli své manželky a děti neopustili na cestě za Kristem. - To by byl šrumec! 
Odpověď se nedozvíme. Leda snad na věčnosti.
A ještě dále – Sám Ježíš řekl, že v nebi se lidé nežení a nevdávají. Ono nám to vlastně moc neřekne, ale pro první křesťany se to stalo příkladem už do tohoto času.
Konečně i apoštol Pavel byl zřejmě svobodný a dával to jako dobrý příklad.

Můžeme za tím vidět strach z pronásledování. To rodinnému život moc neprospívá.
Ještě pádnějším důvodem se však stalo očekávání apokalypsy, konce světa. I Pavel dost dlouho věřil, že on se konce ještě dožije. Zpočátku křesťané čekali, že to přijde během pár dní.
Takže už nemá cenu se ženit, vychovávat děti, osívat pole, měnit společenský status, dokonce se i mýt!
Teď je třeba veškerý čas a sílu věnovat Kristu.
To si asi umíte představit - Když je konec za dveřmi, tak spousta věcí ztratí smysl.
Ovšem velice brzy církev zjistila, že zase takový fofr není - Dnes čekáme už téměř 2000 let.
A stávalo se, že křesťané, kt. v počátcích v dobré víře vše rozdali, pak žili v bídě.
Anebo - pro mnohé z těch, kt. se neoženili nebo opustili své blízké pro víru, časem začala být samota neúnosné břímě.
Ovšem ne pro všechny.
Já na tohle narážím u bratří katolíků, kt. dodnes drží celibát (kněží, jeptišky…). A lidé mi často říkají, že my evangelíci jsme rozumnější a lidem bližší, když se můžeme ženit. - Tak já jsem ženatý evangelík, takže si to v podstatě myslím taky, nicméně alespoň trochu katolické kolegy hájím - Když se nestarají o rodinu, tak opravdu mají, nebo mohou mít, čas. Mohou se církvi, lidem, Bohu, věnovat na 100%. To já ani při nejlepší vůli nemohu.
Ale myslím, že je to vlastně přirozené. 
Zkrátka - Korintští křesťané byli záhy nuceni řešit, jestli, ti co žijí sami, pro Krista, jestli jsou něco víc. Nebo jsou snad víc ti, kdo založí rodinu?
A co ti, kt. slíbili odloučení a nevydrželi? - jsou to odpadlíci?
Navíc zrovna v Korintě se na každém rohu válelo pokušení v podobě nevěstek, hazardu atd. I v církvi došlo k několika průšvihům. A křesťané se dostávali do řečí: ruší manželství, jsou nemravní,…
Takže Pavle – Jak to řešit? Co si vybrat? Co bys považoval za lepší? Co s těmi lidmi?
A vůbec - Máme provokovat? Vybočovat? Anebo se přizpůsobit očekávání většinové společnosti?
Odpověď by mohla být zajímavá i pro nás dnes. Jenže Pavel odpoví tak trochu ve stylu chytré horákyně - skoro jakoby se tomu chtěl vyhnout.
Řekne: Kdo se ožení, nedělá špatně, kdo zůstane svobodný, taky dobře. I když Pavel preferuje druhou možnost.
Mimochodem podobně se postaví k celé řadě celospolečenských otázek včetně otroctví.
Nejedná se však o výmluvu či chytristiku. Jde o velice podstatné sdělení: Před Bohem není ten ani ten víc či míň. A není dobré těmto pozemským řádům (vč. manželství!) přisuzovat přílišnou váhu.
O co v církvi jde nebo by mělo jít především – je Pán Bůh. Mít jeho na prvním místě. Nestavět si tam nic jiného. Dokonce ani rodinu či svobodu.
Ale pozor! To není vůbec nic proti rodině, svobodě a já nevím čemu. Naopak - ve víře získávají nový rozměr.
A taky to neznamená, že by na naší volbě vlastně nezáleželo. Že by bylo v podstatě jedno, jak budeme žít, co si vybereme. Není jedno, jaké máme zaměstnání, rodinu, vzdělání, životní podmínky, čím trávíme svůj čas… To vůbec ne! Právěže je dost důležité, jak se rozhodneme, jak budeme žít… To rozhodnutí by však mělo být učiněno s patřičnou pokorou. Ne s povýšeností a odsuzováním. A nikdo to neudělá za nás.
Často totiž neexistuje nějaká univerzální správná cesta pro každého.
Pro křesťana je však dobré, když ta naše specifická cesta bude mít pevný bod, směr, cíl, nebo jak to ještě nazvat – totiž Pána Boha. A od toho se může odvíjet vše ostatní.

Pane Bože, děkujeme ti, že nás provázíš i nejasnými otázkami. Ukazuješ cestu. Odhaluješ skryté touhy a bereš ohled na naše slabosti. Prosíme, pomoz nám ve správném nasměrování našich životů. V rozhodování. V řešení sporů. Amen.