Bohoslužby Rut 2

Bohoslužby pro Opatovice a Číhošť 2.7.2023 - Rút a znovuzrozená naděje

Vstupní slovo: ž 41,2-3
1. píseň: 287
1. čtení: Lk 12,15-21
2. píseň: 245
2. čtení: Rut 2,1-12
3. píseň: 706
4. píseň: 399
Poslání: Př 3,27-32
Požehnání: Fp 4,7
5. píseň: 128

Milí bratři a milé sestry,
Nezdá se vám to až příliš idylické? - Mladá žena jde paběrkovat na pole. Shodou okolností zrovna na pole, kt. patří příbuznému. Ten si ji taky hned všimne a dopřeje jí jistá privilegia. A kdybychom dočetli knihu Rút až do konce, tak by to šlo ještě mnohem dál.
Pod slupkou téměř až laciného šťastného zvratu se nám však skrývá příběh ve své podstatě smutně tíživí a syrový.

K Rút se nyní dostáváme již potřetí. Na začátku jejího příběhu stojí rodinná tragédie – zemřel jí muž, švagr i tchán. Zůstává jen Rút a její tchýně Noemi, dvě ženy, samy, bez opory ve světě, kde osamocená žena měla velice těžký život. O to hůř, že Rút je cizinka. A aby toho nebylo málo, tak patří přímo k národu nepřátelskému až i prokletému.
S neuvěřitelnou oddaností a obětavostí se však rozhodne svou tchýni opatrovat, jak to jen jde. A lidé si toho všimnou.
Dokonce je ochotna Noemi následovat do její vlasti, do země, kde nikoho nezná a kde na ni budou koukat skrz prsty. To výmluvně ilustruje už ten fakt, že Boáz musí svým dělníkům říct, aby ji neobtěžovali…

To stěhování mělo i své výhody – v Izraeli na rozdíl od okolních zemí alespoň teoreticky platily zákony na ochranu těch nejchudších a nejzranitelnějších. A dokonce i pro cizince a pocestné platila pravidla určité pohostinnosti. Ovšem jen teoreticky.
Rút s Noemi jsou odkázány na starověkou obdobu sociálních dávek, kt. neměla příliš daleko k žebrotě: Když v Izraeli sklízeli pole, nevybrali ho nikdy úplně do čista – to by bylo považováno za vrchol bezohlednosti a sociální necitlivosti... a taky bezbožnosti. Sám Hospodin nás vyzývá k péči o potřebné. V tomto případě to vymyslel tak, aby si chudí mohli na posečené pole přijít a nasbírat zbytky a aspoň trochu se najíst.
Vzpomínám si, když jsme to probírali kdysi na biblické, jak se někteří z vás podivovali – jaká to musela být dřina! Chodit po strništi a sbírat jednotlivé zapomenuté klasy.

Jak jsem řekl – dobré vychování velelo něco chudině nechat – ovšem asi všichni víme, jak to v praxi chodí s dobrým vychováním, zvláště jde-li o peníze.
To je pořád velice aktuální. A zdaleka ne jen u velkopodnikatelů. Lakota a hrabivost ohrožuje každého z nás. A proč bych se zrovna já omezoval, když to nikdo jiný nedělá...

Nevím, jak bylo tehdy běžné, nalézt statkáře, kt. se tímto Božím zákonem řídil. Rút ho však nalezla.
Jmenoval se Boáz. Nemusíme u něj ani hledat zvláštní zbožnost nebo sociální citlivost. Prostě jeho statek žije tím, že patří k Božímu lidu se vším, co k tomu patří. I kdyby jenom z tradice.
Takže třeba i se zaměstnanci se zdraví tak, že to připomíná katolickou mši: Hospodin s vámi. A oni mu odpoví: Hospodin ti žehnej…
Nu a aby toho nebylo málo, tak Boáz patří mezi příbuzné Rútina tchána. Jaká to náhoda, že Rút přišla zrovna na jeho pole! Přitom i Bible zdůrazňuje, že se to stalo shodou okolností.
Ono to nemusí být zase tak překvapivé. I tady z okolí dobře známe, že na tradiční vesnici jsou kolikrát všichni příbuzní se všemi.
Větší náhoda je, že ze všech příbuzných a sousedů, zrovna tenhle Boáz dodržuje Boží přikázání. Dokonce je Rút i přátelsky nakloněn.

Jenže - Rút je Moabka. Nepřítel. Takže něco jako, kdyby si k vám na konci druhé světové války přišel Němec pro almužnu. I kdyby byl snad příbuzný… a možná o to hůř.
Důsledně vzato se taky Boáz zpočátku s pomocí moc nepřetrhne. Správně by mohl nebo možná i měl si vzít Rút a Noemi na starost. K sobě domů, když patří do rodiny. Místo toho Rút rádoby velkoryse umožní, aby si v parném dni nasbírala o něco víc než ostatní. A dá jí najíst.

Trochu Boáze podezřívám, že i to dělal ze špatného svědomí.
Také ho však oslovila Rútina obětavost a pracovitost.
Každopádně pro Rút a Noemi i to málo znamená pravé požehnání. Záchranu života. Šanci. A - Znovuzrozenou naději.

Jen o pár řádků dříve Noemi vidí celý svět trpce a hořce. Beznadějně. Zle. V jejím nářku i Pán Bůh vychází jako zloduch: „to on mi připravil tak trpký úděl.“ A potom, co ji potkalo, se na ní ani nikdo nemůže zlobit.
Poté však Rút ukáže svou obětavost a vlastně náhodou potká někoho, kdo je ochoten pomoct i cizince, i vdově, i člověku, kt. nemá jak dobrotu oplatit.
A tu - jaká to proměna - Noemi žehná. A vyznává, že Bůh neodňal milosrdenství od živých ani od mrtvých. Hořkost je ta tam. Vidí to jako znamení, jako cestu nabídnutou z té Boží strany – tak přece se na nás Pán Bůh nevykašlal. Tak přece na světě existuje dobrota a milosrdenství. I pro ty poslední z posledních.

Tohle dokáže vyvolat štědrost. I docela malá štědrost. Dokonce i milodar, kt. si člověk vykupuje špatné svědomí.
Oživuje víru a naději chudáka. Ochotu žít dál, a třeba se i pokusit ze své nouze nějak vyjít. Což poté Noemi s Rút udělají...

Do toho mi zapadá Ježíšovo podobenství o boháči a stodolách. Člověk bohatý. Asi i bohatší než Boáz. Má takový přebytek, že neví, co s ním. A pořád plánuje, jak svůj zisk ještě znásobit.
On má samozřejmě právo si se svým majetkem dělat, co chce. Nejde ani o to, že by ho snad získal nelegálně či nečestně!
Svým způsobem se dokonce chová jako dobrý hospodář – Nic nepřijde na zmar.
Ale na rozdíl od Boáze tady něco chybí - Druzí lidé. Nikdo neříká, že měl všechno rozdat a jít žebrotou, ale – tento boháč nesmyslně přehnaně hromadí majetek, zatímco mnozí by potřebovali pomoct.
Mnozí prožívají hořkost jako Noemi. Mnozí se dřou. Nemají co jíst. Potřebují zastání…
Pro mnohé by i malý dar znamenal naději. Víru. Úlevu. Velkou radost.
Jak moc by pomohlo i to málo, co by nechal prostě ležet!

Milí bratři a milé sestry,
i kolem nás je mnoho lidí v nouzi. Opravdu hodně lidí žije v podmínkách, že by jeden plakal. Nevědí, jak vyjdou do druhého dne. Prožili si své těžkosti. A těžko se z nich sbírají…
Asi 90% lidí na světě je na tom hůř než my a mnozí velice výrazně.

Ten boháč se stodolami, nebo Boáz, to jsme také my. Nemusíme být žádný Rothschild, abychom mohli pomoct bližnímu v nouzi, i náhodnému kolemjdoucímu, i lidem na druhé straně planety. Alespoň malinko.
Vzkřísit i minimální laskavostí a obětavostí naději třeba u jediného člověka - To je jeden ze základních úkolů, kt. nám Pán Bůh dal.

Ten boháč nakonec nahromadil slušné jmění. A stejně z něj nic neměl. Ani on, ani druzí.
Ježíš nás zve, abychom nežili jen pro sebe. Ale abychom mysleli taky na druhé. A učili se velkorysosti.
Abychom povzbuzovali. Přinášeli naději.
A tato sdílená pomoc a naděje pak může znít i nám do našich vlastních hořkostí a starostí a nouzí.

Pane Bože, děkujeme, že probouzíš v lidském srdci ochotu pomoct druhému, zastat se člověka v nouzi. Díky, že probouzíš naději i tam, kde ji málokdo čeká. Díky že lidské dějiny nejsou jen dějinami sobectví a lhostejnosti. Víme, že my sami tady máme ještě mezery. Ale učíme se. A děkujeme, že můžeme pracovat na tvém díle. Přijímat ty nadějné plody milosrdenství. A také je rozdávat. Amen.