Bohoslužby Rut 1

Kázání pro Opatovice a Číhošť 4.6.2023 - Rút vs. předsudky

Vstupní slovo: ž 86,3-5
1. píseň: 639
1. čtení: Mk 4,3-9
2. píseň: 303
2. čtení: Rut 1,1-11b.14
3. píseň: 679
4. píseň: 401
Poslání: Žd 13,1-2
Požehnání: A pokoj Boží převyšující každé lidské pomyšlení budiž se všemi námi. Amen.
5. píseň: 131

Milí bratři a milé sestry,
kdybychom si seřadili Starý Zákon postavy vedle sebe, co bychom asi viděli? Možná byste čekali, že to bude samý Schwarzenegger nebo Mirek Dušín - Prostě hrdinové, frajeři či slušňáci až na půdu.
Opak je pravdou. Snad bychom našli nějakou čestnou výjimku, ale v drtivé většině půjde o vlastně chudáky - Lidi problematické, chybující, s komplikovaným životem, raněné, ublížené, zakomplexované… kt. se z toho jen horko těžko vyhrabou, aby nakonec udělali něco významného a dobrého.
Zdá se mi to dost důležité. Někdy máme tendenci koukat na biblické postavy jako na hrdiny, kt. nesaháme ani po kotníky. Přitom oni nám jsou povětšinou dost podobní.
Cesty Božího lidu zdaleka nejsou jen pro dokonalé, ale zvou nás všechny, abychom se přidali do toho zástupu pokulhávajících a bloudících. Kt. ovšem i své trampoty prožívá s Hospodinem. V Boží blízkosti.
A co je zajímavé - tyto postavy si povídají. Respektive jednotlivé epizody Bible spolu debatují. Napříč stoletími přemýšlí o svých cestách s Bohem. A občas se zásadně neshodnou.

Krásnou ukázkou budiž kniha Rút. Je všechno jiné než idylická a jednoduchá. A vede dost odvážnou polemiku, spor, s někt. veleváženými texty Bible.

Celé to začíná vršením průšvihů a tragédií.
Jistý Elímelek odešel z Betléma. Muž, kt. se jmenuje: Mým králem je Hospodin, opouští Hospodinovu zemi. Kvůli hladu opouští dům chleba – neboli Betlém. Posvátné místo.
Odchází do cizí země. A co hůř, do země proklatých Moabců. Národa, kt. mnohokrát usiloval o zničení Božího lidu. Už Mojžíš z dobrých důvodů zakázal se s nimi jakkoli přátelit! Elímelek však jde právě sem.
Že by zahodil víru v Hospodina? - Možná právě kvůli hladomoru, kvůli nepřízni osudu. Někdy je toho prostě na naši víru příliš...
Ale to už si domýšlím.
Každopádně, jakoby toho nebylo dost, Elímelek záhy umírá. A jeho synové se ožení. Vezmou si ženy z národa, z kt. si rozhodně ženy brát neměli.
A následně sami zemřou, aniž by zanechali potomky.
Kdyby tady příběh skončil, mohlo by se jednat o zřetelné poučení: Neberte si manželky z jiných národů, neberte si pohanky! Neopouštějte cesty Božího lidu. Nevstupujte na cesty pohanů… Vidíte jak dopadl Elímelek a jeho synové?
Něco takového bychom nalezli třeba v biblické knize Ezdreáš.

Jenže - Tohle všechno je vlastně jen úvod. Velká tragédie Elímelekovi rodiny je jen výchozí pozice, to důležité se stane až potom.
Už když se podíváte na jména Elímelekových synů. Machlón a Kiljón - v překladu něco jako Choráček a Chcípaček. Jedná se spíš o přezdívky. Nápovědu, že pro další děj nebudou důležití. To nijak nesnižuje jejich hodnotu, život ani smrt. Ale prostě - moc dlouho se na stránkách Písma neohřejí.
Mnohem víc nás mají zajímat jejich ženy, jejich pohanské ženy, ty mají aspoň pořádná jména.
Místo zdroje zkázy Elímelekova domu, se stanou jeho záchranou. Zvláště Rút. Co by si bez ní Noemi počala? Dokonce i po návratu do rodné vlasti se o Noemi nikdo jiný pořádně nepostará. Ještěže s sebou vzala tu pohanku Rút!

Můžeme v tom slyšet určitou kritiku do vlastních řad. Pořád dokola se nám tu vrací smutný osud vdov a sirotků v biblických dobách. Čekal je trpký osud. Nesnadné živobytí. Chudoba. Bezpráví... Existovala sice nějaká nařízení na jejich ochranu. Ale jak se dodržovala, to je druhá věc.
V zásadě se o vdovu měl postarat nejbližší příbuzný. Ten sice patřil k Božímu lidu, držel se Božího zákona, ale ke svým povinnostem vůči Noemi se moc neměl.
Zatímco pohanka Rút žádnou povinnost neměla. Nemusela ani hnout prstem. Měla plné právo se vrátit ke své rodině. Znovu se provdat… Zůstat ve doma.
S Noemi ji nečekala žádná rozumná budoucnost. Dokonce ji k tomu sama Noemi vyzvala – vrať se domů. Začni znovu. Nikdo ti nebude nic vyčítat.
Její švagrová Orpa se nakonec nechala ukecat. A s těžkým srdcem tchýni opustila.
Rút se však své Noemi přidržela. Nenechala se odehnat. Dokonce s ní odešla do její vlasti. Takže teď zase pro změnu Rút odchází do ciziny, do země, kde bude za vetřelce, nepřítele, dokonce za příčinu zkázy Elímelekovy rodiny.
Tohle všechno je ochotna podstoupit! - Klobouk dolů!

Zkrátka - Rút tady zahanbuje mnohé zbožné. Staví tak na hlavu předsudky vůči jinověrcům a jiným národům. A to i navzdory biblickým textům mnohem starším a váženějším.
Lidé tohoto světa jsou k sobě navzájem prozíravější než děti světla, jak by řekl Ježíš. - I nevěřící podvodník kolikrát zahanbí zbožné. A když se něco takového stane, asi bychom se nad sebou měli vážně zamyslet.
Nad slovy a činy někt. křesťanů se hluboce stydím. A občas někdo naprosto necírkevní udělá něco tak úžasného, že mě mrzí, že nepatří do našeho tábora.

Rút však udělá i další krok. Když se chce Noemi přidržet a jít s ní do její vlasti, tak se rozhodne přijmout i její kulturu a víru.
Není neobvyklé, že nově uvěřivší nás staré a ve víře vychované zahanbují. Co my bereme už automaticky, pro ně je vzácné a krásné. Věci, nad kt. my mávneme rukou, je chladnými nenechají atd.
Má to i svá negativa – Znáte ten fór, že ranní ptáče sice dál doskáče, ale rychle se unaví a dřív chcípne?
Lidem velmi nadšeným celkem často brzy dojde dech. A někdy i odchází se zklamáním. To hezky vyjádřil Ježíš v podobenství o rozsévači – semínko padlé na kamenitou půdu sice vzejde rychle, ale nemá dost hluboké kořeny, a tak i rychle zajde.
Nicméně tu aktivitu, jistou urputnost a touhu po opravdovosti, to konvertitům a nadšencům určitě můžeme závidět… Nechat se inspirovat…
Zrovna u Rút je to tedy komplikovanější. Její aktivita a laskavost patrně není důsledkem víry. Spíš naopak.
Zdá se, že Rút neprožije žádné oslovení Duchem, velké vyznání víry,… nic takového. Její víra, přičlenění k Božímu lidu, jaksi vyroste z její lásky, starostlivosti, obětavosti. - A to vlastně vůbec není marné!
Víra do našich životů přichází skutečně roztodivnými cestami. A u Rút padla na úrodnou půdu. Možná překvapivě.

Vraťme se ještě k Noemi. Ta prožívá takovou hořkost na duši, že si nechá říkat Mara. Něco jako paní Hořká.
Ale jeden střípek naděje přeci v jejím životě je. Nezdá se, že by to byla víra v Hospodina, neboť právě jeho viní ze svých neštěstí. Naděje k ní přijde skrze Rút – Skrze tu neobyčejně obyčejnou lidskou obětavost a laskavost.
Přeci jen je ve světě střípek dobra. Možná až příliš malý, ale není vše hořké a ztracené.
Rútina obětavost dokáže v Noemi probudit semínko odvahy hledět do budoucna. Očekávat i něco dobrého. Od lidí i od Pána Boha.
A tím se můžeme nechat inspirovat.

Pane Bože, díky, že si dokážeš najít úrodnou půdu i tam, kde bychom to nečekali. Prosíme, probouzej lidská srdce i navzdory všem překážkám a hořkostem. Otevírej nám Písma a jejich smysl. Abychom i my dokázali stát tam, kde je nás třeba. Amen.