Bohoslužby Jonáš II

Jonáš II - Útěk před odpovědností a bouře

Kázání pro Opatovice a Vilémov 14.7.2024
Vstupní slovo: ž 107,23n.28
1. píseň: 246
1. čtení: Mk 4,35-41
2. píseň: 302
2. čtení: Jon 1,4-16
3. píseň: 679
4. píseň: 748
Poslání: Mt 5,14-16
Požehnání: Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání,
kéž nad námi rozjasní svou tvář!
Ať je známa na zemi tvá cesta,
mezi všemi pronárody tvoje spása!
Bůh nám žehná, Bůh náš.
Bůh nám dává svoje požehnání. (ž 67)
5. píseň: 411

Milí bratři a milé sestry,
Jonáš je na útěku. Před Bohem, před zodpovědností, před nepříjemným úkolem.
Strhne se bouře, loď je jen krůček od potopení a Jonáš spí.
Tu přijdou námořníci s otázkou – Kdo jsi a kvůli komu nás postihla tahle pohroma?
Trochu to připomíná takovéty okřídlené rodičovské věty: Hele Pepíčku, kdopak tady rozlil kakao? - schválně jestli se přizná.
A jo. Přizná.
- Jsem Jonáš, Izraelita. Utíkám před svým Bohem.
- Vážně? Máš rozum? A čeho je to Bůh?
- No všeho. Stvořitel a Pán nebe, země i moře.
- Jonáši… Jak před takovým Bohem chceš utéct?
Ne nadarmo někteří badatelé navrhují číst Jonášův příběh jako svého druhu anekdotu, vtip.
Jonáš se chová bláznivě, nesmyslně, nezodpovědně.
A co hůř – druhé tím ohrozí na životě - Nevinné! Proto to zase tak vtipné není. Vlastně jde o realistický obraz lidského konání. Ani my se vším poznáním a vědou, kt. máme, se nechováme vždy právě logicky a rozumě. Natožpak zodpovědně.
Člověk má tendenci přivřít oči. Utéct. Přestát… i to, co nejde.

Může se zdát nesmyslné jít si lehnout zrovna ve chvíli, kdy se loď potápí. Nechováme se však někdy podobně? - Třeba se to přežene. Snad jde jen o zlý sen… Možná to  vyřeší někdo jiný. Nechci se tím zabývat… Nejsem tady. Nejsem k dispozici. Netýká se mě to.
A při nejhorším – mám-li se utopit, má-li přijít katastrofa, tak radši milosrdně ve spánku…
Ani bych to Jonášovi zase tak moc nezazlíval. Je to lidské. Každopádně mu to neprojde. Námořníci ho donutí se ke všemu přiznat a přijmout následky.

Jonáš dostal úkol. Nanejvýš nepříjemný: Jít do centra nepřátelské zlovolné a zvrácené říše, tehdy nejmocnějšího království široko daleko, a zvěstovat Boží trest. Trest od Boha, v kt. Ninivští ani nevěřili. Riskovat krk a pro co? Vždyť ho ani nebudou poslouchat. Pošlou ho do nějakého koncentráku, budou ho mučit, že se odvážil ozvat. A i kdyby ne, tak je tu možnost, že se nad nimi Pán Bůh ještě slituje.
O tom jsem tady hovořil před čtrnácti dny. I o tom, proč Pán Bůh Jonáše nenechal utéct. Ninive musí být aspoň varováno. Zodpovědnosti se nelze zříct i kdybyste stokrát chtěli...
Jonáš však o takový úkol opravdu nestál a dal se na útěk. Nasedne na loď a jede do nejzazšího místa, kam to jde. Do Taršíše. Přes prokleté moře do bezbožných míst, kde snad prý je i brána podsvětí.
Skoro se mi zdá, že Jonáš zpanikařil.
Je to jako zkusit utéct sám před sebou. Před svými myšlenkami. Nechat svědomí a nesplněné úkoly daleko za sebou. Ale to nejde.

Strašná bouře tedy svírá loď, takže i zkušení námořníci si zoufají a vzývají každé božstvo, kt. je napadne. Námořníci byli odedávna známí svou pověrčivostí. Snad proto, že na moři, v tom nevypočítatelném živlu, kde se ztrácí jakékoli jistoty, jde veškerá racionalita stranou.
Izrael si s mořem nikdy příliš netykal. Chápali ho skoro jako ďábelský živel. Což u přímořského národa může znít zvláštně. Dokonce i Hospodin byl chápán spíš jako božstvo pouště, nebes či nějaké hory. Jenže i sám Jonáš nakonec řekne, že je bohem i nad mořem.
Obdobně byl Hospodin vnímán především jako národní božstvo Izraele – proč by si z něj tedy něco měli dělat nějací námořníci či obyvatelé Ninive – ti měli svá božstva (tehdy mnohem slavnější).
Jestliže však vládne celým světem, i nad moři, pak nikdo, ani Ninive, není mimo jeho pravomoc.

Sami námořníci hořekují, že taková bouře, to není samo sebou! Někdo nás proklel, přinesl smůlu, bohové nás pronásledují jako slavného Odysea… Dokonce i určí viníka – losem! Což se mi nezdá jako zrovna nejspolehlivější metoda. Nicméně los padne na Jonáše.
A tu všem dojde, že Jonáš ani nepomáhá zachránit loď, ale dává si dvacet. To by ho jeden zabil.
„Jonáši – ty spíš? Kdo jsi? A proč nás postihla tahle pohroma…“
Nabízí se věta Ježíšových učedníků: „Tobě je jedno, že zahyneme?“
Vezmeš si to na svědomí?
Jonáš se tady musí zachovat jako prorok. Přesně to, před čím utíká. Přijmout za ony pohanské námořníky odpovědnost. Nasadit vlastní krk, aby jim zjevil Boží vůli. A stejně jako nakonec pro Ninive i zde jeho slova znamenají naději.

Snad se v Jonášovi probudilo svědomí. Anebo pochopil, že jeho útěk tak jako tak končí, a prostě to vzdal. Či možná zkouší utéct tím posledním možným způsobem – hoďte mě do moře. Utopte mě. Ať už mám pokoj. Ať mě nepronásleduje.
Jonášovi, myslím, stále nedochází, že před některými věcmi nelze utéct. Dokonce ani do záhrobí. Někdy má člověk možnost, příležitost, něco dobrého nebo důležitého udělat. Právě on. Pak to udělat prostě musíte. Nikdo jiný to v tu chvíli udělat nemůže.
Například nikdo jiný nemůže zachránit ty námořníky. Jonáš to ví. Tak co mu zbývá? A stejné to bude s Ninivem.
Ne proto, že by si na něj Pán Bůh zasedl nebo něco takového. Spíš si myslím, že i Jonáše chce Pán Bůh zachránit. A tohle je jediná cesta.
Jenže hodit někoho jen tak do moře, to taky nosí smůlu! Navíc – co na to Jonášův Bůh? Námořníci tedy raději ještě zkusí Jonáše (i sebe a loď) zachránit. Přivést zpět na břeh. A tam ať si s ním jeho Bůh dělá, co chce.
Obětovat druhého člověka, abych se zachránil? V podstatě ho zabít? Jen si to představte!
Někdy jsme do podobné situace postaveni. Třeba ve válce, při havárii či nějaké katastrofě… Je to já nebo on.
A co když smrt jednoho může zachránit mnohé?
Brrr… Snad nic takového nebudeme muset nikdy řešit!

Nakonec námořníkům stejně nezbývá, než Jonáše hodit do vody. Snad jim ulevilo, že to sám navrhl. Ale příliš jim to neusnadnil. Sice se nerve a nevytáčí, ale nechá to na nich.
Alespoň tedy prosí Jonášova Boha za odpuštění, kdyby to bylo špatně...
A pak, když se moře skutečně uklidní, se zavážou sliby.
Na vlastní kůži poznali Boží moc. Ale i záchranu.
Stávají se tak předobrazem budoucího dění v zlořečeném Ninive.
Osobně bych neřekl, že víra vzniklá pod pohrůžkou smrti je zrovna to, co chceme následovat. Lze to ale uchopit i obráceně - někdy člověk svou záchranu, novou šanci, atd. pochopí jako Boží milost či vzkaz a promění to jeho život. A dobře tak. Koneckonců – co my víme?

Když Ježíš okřikne bouři, a světe div se, ona se taky uklidní, tehdy učedníci i lidé na břehu se také zarazí. Nejen, že ho poslouchá živel, ale právě ďábelský nespoutaný živel!
Přitom stejně jako Jonáš i Ježíš nejprve spí. Ne však proto, že by utíkal. Naopak vstupuje do bouří učedníků i našich vlastních s klidem a bezpečím. Pomáhá je přestát, a nalézt správný směr, stále, i když se někdy zdá, že spí a nevnímá jako Jonáš.

Pane Bože, ty znáš naše tajnosti. Před čím utíkáme, co nechceme vidět ani slyšet. Znáš i naše bouře, kdy se v životě topíme, nevíme, jak dál. A znáš i cestu ven. Zpět. Do uzdravení a pokoje. Prosíme ukazuj nám ji. Pomoz nám po ní jít. Amen.