Bohoslužby Mk 2

Kázání pro Opatovice a Číhošt 2.10.2022 - Povolání celníka

Vstupní slovo: Gn 12,1b-4a (kralicky)
1. píseň: 637
1. čtení: ž 103,1-12
2. píseň: 315
2. čtení: Mk 2,13-27
3. píseň: 320
4. píseň: 38
Poslání: Mt 7,1n.7
Požehnání: 1Te 5,23-24
5. píseň: 314

Milí bratři a milé sestry,
na břehu moře… ono je to spíš takové jezero… stála celnice. A v celnici celník. Vybíral poplatky od obchodníků, kt. lodí přiváželi své zboží. S dnešními celníky měl ovšem pramálo společného.
Zvláštní člověk. Vyděděnec - Slušní lidé se mu vyhýbali, seč mohli.
Evangelistům se dokonce starověký celník – spolu s nevěstkou - stal čítankovým příkladem těžkého hříšníka. Hříšníka na první pohled, hříšníka podle úsudku většiny. Životně selhal, zhřešil, a to hned natřikrát. Zaprvé jako žid - sloužil pohanům. Zadruhé jako občan – pomáhal okupantům, A zatřetí jako bližní – obohacoval se na úkor ostatních, byl vydřiduch a zloděj.
Celník byl prostě člověkem vyšinutým, pokřiveným, morálně i nábožensky necitlivým. - Tak na celníky alespoň všichni hleděli. 
Dokonce i kdyby se na začátku snad jednalo o slušného a poctivého člověka, tak léta práce v takovém ošidném zaměstnání ho dokáží úplně zkazit.
Zkrátka jedno z těch povolání, v nichž to bez hříchu prostě nejde. A všichni to vědí.
Existují dnes taky taková zaměstnání? Asi byste na něco přišli.
Zbývá se ptát - Kdo by něco takového chtěl dělat?
Možná ledaskdo – celník si totiž přišel na slušné peníze. A pokud člověku nevadí si ušpinit ruce… Být za padoucha…

Tenhle celník se jmenoval Lévi nebo Jakub či Matouš – evangelisté se neshodnou. Možná měl jmen víc. Možná Pán Ježíš takových lidí potkal víc. Ani dnes by o takové vyděděnce nebyla nouze.
Mě by zajímalo, co se Lévimu honilo hlavou. Byl spokojený se svou existencí? Možná jo.
Seděl si pohodlně ve svém výnosném zaměstnání. Tahal z lidí peníze.
Než do jeho života vstoupil Ježíš.
Ježíš je od začátku evangelia pořád v pohybu. Jde do města a zase do pustiny. Zastavuje se s lidmi. Pomáhá, rozmlouvá, učí…
A zástupy vycházejí za ním. Něco k Ježíšovi lidi táhne. Nutí je vyjít ze svého pohodlí. Změnit své životy a plány.
Jen ten celník pořád sedí. Dokud za ním Pán Ježíš nepřijde. A teprve Ježíšovo oslovení ho donutí „hejbnout zadkem“. Posunout svůj život.
Jedná se tady vlastně o prvního hříšníka, prvního vyloženého lotra, s kt. Ježíš v evangeliích jedná. Takže je to trochu i modelový příklad pro všechny další.
V jistém slova smyslu se celník Lévi vlastně příliš neliší od všech těch posedlých, ochrnutých a malomocných, kt. Pán Ježíš pomáhal už dříve. I tento člověk je pokřivený, paralyzovaný. Nedokáže s lidmi sdílet radosti a strasti života. Je spíš a obtíž. Dokonce se ho ostatní štítí… A nemůže s tím moc dělat.
Respektive ano – on by mohl podstoupit náročné pokání, na to měli židé předpisy, ale odhodlejte se k tomu. A u sousedů by mu to dost možná stejně nepomohlo.
Hlavně ale netušíme, jestli on o to vůbec stojí. Nedoslechneme se jediný náznak nějakého volání o pomoc. Ani lítost, či vyznání vin.
A přece Pán Ježíš nabízí pomocnou ruku. Třeba poznal, že v hloubi duše ten člověk stojí o pomoc, o záchranu, návrat do lidské společnosti. Ale navenek to zatím nedokáže vyjádřit. - Někdy to tak máme.
Dokonce by mohlo jednat i o jednoho z těch relativně slušnějších celníků… - Chudák, kt. udělal chybu při výběru povolání. Nechal se jednou unést hamižností a od té doby se to s ním vleče… Kdo ví, jestli vůbec někdy něco ukradl.
Třeba se svou chorobnou existencí spokojen není. Rád by s tím něco udělal. Jenže odhodlat se k tomu, změnit radikálně svůj život, hodit za hlavu výnosné zaměstnání… to není jen tak.
To by se mohlo stát kdekomu z nás – kdo nikdy neudělal hloupý krok? Kdo se nikdy nenechal unést? Koho alespoň na vteřinku nepřepadla lakota?
Kdo se nikdy nebál přiznat ke své vině?
A někdy to přeroste přes hlavu, ani nevíme jak.
Na druhou stranu ale Lévi taky mohl být opravdovým lotrem. Skrz nasrkz.
Ale i v tomto případě se Pán Ježíš do jeho spokojené sebestředné a vyděděné existence prostě nabourá. Prorazí stěny, kt. se obestavěl a přináší svěží vítr. A člověku konečně dojde, co prováděl.
A mě se libí, že obojí je možné – oběť nebo viník. A obojí Ježíš řeší. 
Udělá ten první krok, kt. nám lidem činívá problémy. Ale další krok už je na celníkovi.
Na výzvu „pojď za mnou“, se dá odpovědět na spoustu způsobů. A na nás je, jak odpovíme, jestli se necháme pozvat. Jestli nám dojde, že máme taky, co napravovat.
Celník Lévi se oslovit nechal. Snad proto někteří teologové spekulují, že o nápravě musel přemýšlet už delší dobu. Jen se nemohl odhodlat. - Ale kdo ví?
Ježíš se zde přirovnává k doktorovi. Docela výstižné přirovnání – někdy člověk přijde rovnou s problémem, kt. potřebuje vyřešit. Jindy s maličkostí, kt. se ukáže jako vážný průšvih. A někdy jen neochotně přijdete na pravidelnou prohlídku a skončíte na jednotce intenzivní péče.
A právě tak je to s vinou a hříchem. Někdy potřebujeme postrčit, až i proplesknout, než nám dojde, co jsme provedli.
Ježíš tedy celníka osloví. Povolá. A pak stoluje u něj doma, s ním a dalšími lotry a mizery. To je součást léčebného procesu. Tehdy společné jídlo bylo jakousi smlouvou. Výrazem důvěry, přátelství a spojenectví mezi stolujícími.
Pro ně to znamená: On nás nezavrhuje. Jí s námi a stoluje. A ještě dále - Bůh nám dává šanci! On se nás neštítí.
Ovšem pravověrným a slušným sousedům se to nezdá. Když se Ježíš bratříčkuje s pochybnými živly, buď je taky takový, anebo jim minimálně dává zapravdu. - Proč nejde radši k nám slušným? Takhle chce obnovit Boží lid?
Opět jako u doktora – hřích jakoby byl nakažlivý. Na kom ulpí, ten se ho obtížně zbavuje. A zrovna na téhle hostině se Ježíš duchovně dost umazal.
Ježíšova odpověď mi připomíná takovoutu cedulku u doktora – o pořadí pacientů rozhoduje lékař. Nu a tihle celníci jsou vážní pacienti, potřebují akutní přednostní péči.
Ježíš nešel na hostinu proto, že by schvaloval jejich hříchy. Nepřišel lotry pochválit, ani napodobit. Přišel jako lékař mezi nemocné.
Jenže i to je nebezpečné. Říká se tomu spasitelský komplex. Když člověk jde mezi lotry v naivní vidině, že je napraví... Zpravidla to skončí dost špatně.
S tím se musí velice opatrně. To se po nás snad ani nechce.
Potřeba je začít tím, abychom s druhými nebyli příliš rychle hotovi. Nehráli si na soudce. Nechtěli nesplnitelné. A hlavně abychom je dokázali podpořit, když se vydají na dobrou cestu.
Bůh, ten nejvyšší soudce, totiž nad námi, nad lotry většími ani menšími, hůl neláme. Neschvaluje zlo. Naopak! Zlo zastavuje.
Ale zároveň dává šanci, příležitost. Dokonce i těm, kt. netušili, že ji potřebují.
Zrovna ti, kt. se jako farizeové a zákoníci považují za slušné, spořádané a zbožné - Možná, že v té nebeské ordinaci budou (budeme) taky nemile překvapeni.
A o to s větší radostí pak přijmeme Ježíšovo pozvání.

Pane náš, děkujeme, že se nabouráváš do naší spokojené a sebestředné existence. Děkujeme, že zveš k nápravě. Ukazuješ náš život v pravém světle. Leckdy i nepříjemně. A přece nám necháváš otevřeno. Přece nás zveš. Přijímáš za své učedníky jako Léviho. Tak prosíme Vstup i do našeho srdce. Amen.