Bohoslužby Nanebevstoupení 18.5.2023

Kázání pro Opatovice 18.5.2023, Nanebevstoupení Páně

Vstupní slovo: Žd 13,8
1. píseň: 246
1. čtení: Gn 28,10-16
2. píseň: 340,1-4
2. čtení: Sk 1,1-5.9-14
3. píseň: 564
Poslání: Ef 1,17-21
Požehnání: Ať vidíš Pána stále před sebou,
ať je ti po pravici, abys nezakolísal,
ať se z toho tvé srdce raduje a tvůj jazyk jásá,
tvé tělo ať odpočine v naději,
neboť Bůh tě nezanechá v říši smrti. (podle Sk 2,25-27)
5. píseň: 655

Milí bratři a milé sestry,
Nanebevstoupení Páně. Podivný příběh jitřící lidskou představivost k řečem o astronautech, raketách a mimozemšťanech.
Ježíš byl vzat vzhůru. Vstoupil na nebesa. A co my s tím?
Co nám má tento příběh sdělit? Skoro bych řekl, že vlastně mnoho nového nepřináší. Jen připomíná a zdůrazňuje věci, o kt. Ježíš mluvil už dřív. A jako závěr Ježíšovy pouti by nám docela dobře stačilo Ježíšovo vzkříšení. To je taky ta hlavní zvěst.
Nicméně… opakování je matka moudrosti. A i když by možná nebylo nutné po vzkříšení už nic říkat, tak evangelia dodávají ještě pár příběhů setkání se vzkříšeným.
Proč? Rád říkám, třeba na náboženství, že bylo třeba ještě některé věci jaksi doříct, dovysvětlit, připomenout, ujistit učedníky, že Ježíš byl opravdu vzkříšen. A proto se po vzkříšení ještě zdržel.
Zároveň však tohle Ježíš nemůže nebo spíš nechce dělat pořád - Stále nás lidi vodit za ručičku. My máme být svobodní, zodpovědí a samostatní.

A proto tu tedy máme časově omezený úsek, kdy se ještě šlo s Ježíšem potkat jaksi přímo, z očí do očí. Dotknout se. Sednout si s ním ke stolu… co bychom za to dali!
My dnes tuhle možnost už nemáme. Trvalo to jen čtyřicet dní a šlus. Ježíš vystupuje na nebe.
Nanebevstoupení by tak mohlo být v zásadě smutným svátkem, kdy nás Pán Ježíš definitivně opustil. A jsme odkázáni už jen sami na sebe...
Jenže on to vlastně definitivní konec stejně není. Ani nanebevstoupení se nestane tou poslední tečkou za Ježíšovým příběhem. Ježíš nás neopouští, nenechává napospas. Je nám stále nějak přítomen. I když méně hmatatelně. Téměř by se chtělo říct, že se nanebevstoupením zase tak moc nezměnilo. Už od velikonoc jakoby Ježíš stejně byl jednou nohou někde jinde.

Myslím, že tady Ježíš dopřál svým učedníkům ještě takové malé opáčko na závěr. - Pomáhá nás nasměrovat, abychom si dál dokázali poradit i bez jeho přímého vedení. A někdy nám to dělá dost problémy.

A teprve pak konečně přijde nanebevstoupení. - A já celkem chápu, že apoštolé, poté, co byli svědky něčeho tak podivného, ještě notnou chvíli koukají do blba a nevědí, co s tím.
Asi každý rok zde uvádím, že Ježíšův odchod na nebesa není třeba brát úplně technicky doslovně. Opravdu nemá smysl z letadla či rakety hledat, na kt. obláčku teda sedí.
Ani Babylonská věž, ani Gagarin, ani mise na měsíc a ještě dál a výš nás k nebesům v tom Božím smyslu nepřiblíží.

Abych si pomohl prvním čtením – Sebedelší žebřík by k Bohu nedosáhl. Technicky! Ovšem nebe v biblickém slova smyslu není technická záležitost. Nejde o místopis. Nebe v Bibli značí lidem nedosažitelnou, neovladatelnou sféru, oblast. Zcela mimo hmatatelný a vědecky zkoumatelný svět.
Do této oblasti Pán Ježíš odchází. A do této oblasti vede taky Jákobův žebřík. A klidně může vést nahoru, dolů, rovně - to je úplně jedno.
Ježíš prostě odchází z lidského dosahu. Přinejmenším z dosahu lidských smyslů a lidské moci.
Co je však zajímavé - Viděno z druhé strany se nám on nevzdaluje ani o píď. Naopak to nebe k nám svým odchodem jaksi přitáhl. Pootevřel. Bůh, nebe, ráj… to všechno je nám najednou blíž než kdykoli předtím.

Právě tohle mě přivedlo k Jákobovu žebříku. S prvotním nápadem tedy přišla moje drahá polovička a já to rozpracoval.
Nevím, jestli si to představit jako štafle nebo dvouproudou dálnici, podstatné je, že Jákob vlastně vidí spojnici mezi nebem a zemí. - To je důležitá zpráva! - Nejde o dvě zcela odtržené reality. Panuje mezi nimi čilý provoz. Andělé lezou nahoru a taky dolů.
Panuje zde obousměrná komunikace.
Znamená to například, že nemluvíme do zdi. Víra nevychází naprázdno. Bůh naslouchá. Všechno se k němu dostane. A taky odpovídá, vkládá se do dění zde na zemi. I když často nenápadně.
To je zásadní zpráva celé Bible.

A proto Jákob místo, kde se mu zdálo o žebříku do nebe, nazve Bét-el. Dům Boží. Tady je přístup k Božímu domu. Tady lze mluvit s Bohem. Pocítit Boží přítomnost.

Pán Ježíš tohle trochu zkomplikuje - nebo možná zjednoduší?
Najednou tato brána, vstup, kontaktní místo, jakoby bylo všude.
Téměř si můžeme představit, že ten Jákobův žebřík si neseme všude s sebou. A kam ho postavíme, tam je Bét-el, dům Boží. Tam lze kontaktovat nebesa. Mluvit s Bohem. Přijímat Boha.
Pán Ježíš nám svým odchodem pootevírá nebesa. A vlastně ne jen odchodem, ale celým životem – každým skutkem i slovem.
V jedné písni se zpívá: Bůh už není v dálce, Kristus žije tady.

I tak to někdy vypadá, že nebe mlčí. Nefunguje totiž jako vysílačka.
Ale přesto Bible trvá na tom, že máme otevřeno. A nebesa jsou nám blíž než kdy jindy.
Nebe vlastně nikdy nebylo doopravdy zavřené. Ale až díky Kristu jsme si to uvědomili. Jako když po tmě nemůžete nalézt cestu, kt. tam určitě je. A pak někdo rozsvítí…

Zbývá si říct – co s tím vlastně máme dělat dnes?
Mnozí moudří, vzdělaní a zbožní lidé strávili celé životy v ústraní hloubáním nad těmi nebeskými věcmi. Jako kdyby se snažili rozumem proniknout na vrcholek Jákobova žebříku. Nebo za ty pootevřené dveře.
Ale to je stejně jako prázdný pohled apoštolů na nebe marné.
Do věci se musel vložit anděl, kt. obrací pozornost apoštolů (a nás lidí vůbec) zpět na zemi.

Nanebevstoupení stejně jako Jákobův žebřík nám nedává nahlédnout Pánu Bohu pod ruce, místo toho nám nabízí Boží dotyk. Jakési postrčení zpět k lidem, k životu.

A skutečně - Jákob neodchází do ústraní, ale je svým zážitkem vyzbrojen na další cestu. Velmi dlouhou a kostrbatou. Ale cestu s Bohem. Už nikdy nebude tak na dně, jak v den, kdy utíkal z domu a usínal s balvanem pod hlavou.
Stejně tak apoštolé. Zatím z toho nejsou moudří. To my taky nejsme.
A tak se sejdou s dalšími věřícími. S lidmi, kt. to mají podobně, kt. záleží na společné věci.

Sdílejí myšlenku. Sdílejí Boží blízkost. Tvoří společenství víry.
Modlí se. Přemýšlí o Ježíšových slovech a činech. Snaží se podle nich zařídit…

A v tom všem nebe náhle přestává být vzdálené.
Ježíš odešel, a přece ho máme takřka na dotek. Možná ještě blíž než když chodil po zemi.

Pane Bože, tvá blízkost i vzdálenost je pro nás těžko uchopitelná. A přesto tě můžeme poznávat, potkávat. Díky, že prostupuješ celý náš život. Amen.