Bohoslužby ž 114

Žalm 114 - Pohnout horou

Bohoslužby pro Opatovice 22.1.2023
Vstupní slovo: ž 111,2.7
1. píseň: 277
1. čtení: Mt 17,14-20
2. píseň: 275
2. čtení: ž 114
3. píseň: 581
4. píseň: 399
Poslání: Ez 36,26
Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. (2Te 2,16n)
5. píseň: 384

Kázání:
Milí bratři a milé sestry,
opět se vracíme k žalmům, k starověkům básním a písním. K hluboce duchovním textům, psaným ovšem velice zajímavým básnickým jazykem.
To je dost důležité. Ač sám sebe nepovažuji za kdovíjakého poetu, tak jsem přesvědčen, že o některých věcech dokáže doopravdy hovořit jen básník. A zrovna k víře stejně jako k lásce je alespoň špetka básnického smyslu potřeba.
Kdybychom ž 114 chtěli vzít jaksi doslovně, měli bychom před sebou šílený, děsivý apokalyptický výjev. Považte – hory poskakující jako ovce, jako ztřeštěná jehňata. Moře, které začne prchat, jako když do krysího hnízda posvítíte baterkou. Řeka, která náhle teče do kopce, proti proudu.
Něco takového bychom mohli zažít snad při nějaké velké přírodní katastrofě – výbuchu sopky či při velkém zemětřesení. Nebo při výbuchu termonukleární bomby. Nejspíše však něco takového spatříte v katastrofickém filmu opepřeném spoustou digitálních efektů.
Nechceme-li to však vidět zcela katastroficky, pak bychom tu mohli nalézt náznak hesla minulého režimu: poručíme větru dešti. Obrátit tok řeky, vysušit moře, přesouvat celé hory hlíny pomocí dynamitu, s tím má lidstvo své zkušenosti. A dnes si kvůli tomu kolikrát drbe hlavu.
Každopádně však nejde o něco normálního a přirozeného, co vidíte každý den. A zpravidla ani nestojíme o to, něco takového vidět a zažít z první ruky.
Žalmista zpívá, že tohle se prý stalo, když Izrael vyšel z Egypta. Když byste ale hledali na patřičném místě Bible, tak se tam o takových katastrofách moc nedočtete. Zde právě stojí za to si připomenout, že se jedná o poezii, kt. obvykle nemívá potřeba předat přesnou historickou zprávu, ale chce sdělit myšlenku.
V zásadě si můžeme na chvíli odmyslet ty konkrétní katastrofy, vize… a hledět na sdělení žalmu symbolicky.
Když vyšel Izrael z Egypta, došlo k něčemu zvláštnímu, nečekanému, neobvyklému – k tomu, co se na zemi běžně neděje – asi jako kdyby hory měly poskakovat a řeka se obrátila naruby.
Co se stalo? - Jeden malý, z globálního hlediska bezvýznamný národ uprchl z otroctví…
Mohli byste právem namítnout, že uprchlých otroků bylo v dějinách spoustu, někdy i celé skupiny. Občas se dokonce stalo i, že se celé podřízené a zotročené národy vymanily z útlaku – proč zrovna vysvobození Izraele by mělo být něco tak divného, výjimečného?
Bible opravdu záchranu z Egyptského otroctví vidí jako událost světodějnou, výjimečnou, zásadní…
Izrael měl skončit, měl být zotročen a nakonec přestat existovat
a nestalo se. Podobně jako ještě mnohokrát potom. Oproti vší pravděpodobnosti, oproti všemu očekávání z Egypta, z otroctví nakonec vyšli. Jakoby začali psát novou kapitolu tam, kde kniha měla skončit.
Ano, takových už bylo, ale při této události jakoby se otřásly samy základy země.
Egypt dostal ve víře Božího lidu nelichotivé místo coby země útlaku, nespravedlnosti, otroctví a smrti. Zde je dokonce označen jako lid temné řeči. Jakoby vším, co dělají, i slovem, Egypťané sráželi člověka do prachu, do beznaděje, temnoty…
Téměř jako říše pekel. Třešničkou na dortu pak je, že v Bibli se do Egypte zásadně sestupuje, dolů, jako do podsvětí.
Proto Boží věrní poskakují radostí, že došlo k osvobozeni – když oni sami z této hrůzy unikli, ale také pokaždé, když je někdo jiný osvobozen.
Radují se, že Bůh zasáhl do dějin, osvobodil zotročené, prorazil temnoty a strachy.
Možná, že i ty hory poskakují vlastně radostí. Vždyť ony napodobují dovádění zvířecích mláďat – něco veselého plného života… I když v měřítku celých hor není snadné si to představit.
A na druhé straně moře. To bylo pro staré Izraelce vždycky podivným živlem. Strašidelné, smrtící. Sídlo temnot a démonů. Ale když slyší tuto zprávu, dává se na ústup. Temnota se bojí Hospodina.
Naopak hory byly pro Izrael dobře srozumitelné. Dokonce i Hospodin jakoby nejraději promlouval na hoře. 
Zrovna naše první čtení se odehrává cestou z hory, kde učedníci Ježíše spatřili v plné slávě. Také zde se mluví o pohybu hor. Víra, která hory přenáší. Stačila by i docela malinká víra – jako hořčičné semínko. To je sice malinké, nenápadné, ale vyroste z něj celý strom. Má potenciál.
Z tohoto hlediska máme asi my všichni opravdu velmi malou víru. Nevím, kdo z vás dokáže myšlenkou, modlitbou, přesouvat kopce. Mě se to nikdy nepodařilo.
Ale vlastně proč bych o to měl stát? Proč by měl věřící přesouvat hory?
Možná je tedy otázka, co vlastně je tou horou, kt. lze pohnout. Přesouvat hlínu a kamení nepotřebujeme.
Ale někdy je podobně náročné pohnout s člověkem. Teď v době prezidentských debat a sporů je to zrovna zvlášť názorné. Lidé jsou přesvědčení, rozdělení na tábory. Přesvědčit někoho s opačným názorem fakt není snadné. I když si myslíme, že máme pravdu. A i kdybychom ji opravdu měli.
To je hora! To je balvan! 
Můžeme to však táhnout ještě víc do šíře. Jak je těžké pohnout panovníkem, nebo nespravedlivým a zlým člověkem, aby se změnil, aby udělal, co je správné? Jak je těžké pohnout společenským řádem? - Kolik staletí to dalo, než se podařilo zrušit otroctví, nevolnictví a robotu, než se ženy domohly nějakých práv? Jak dlouho to trvá, než společnost přestane šikanovat nějakou menšinu?
Kolik to dá práce smířit dva znepřátelené tábory? Lidi?
To chce velkou odvahu, odhodlání, víru.
Už jsem tu určitě citoval Václava Havla, který říkal, že naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.
Pokud nevěříte, že to má smysl, že stojí za to, se pokusit, riskovat, namáhat, tak jsou všechny pokusy marné. Ale pokud člověk k věci, k těm velkým otázkám, přistupuje s nadějí a vírou… třeba bude překvapen, jako ti Izraelci, když nakonec vyšli z Egypta.
Žalm 114 končí záhadnými slovy o kameni přeměněném na vodu. Takové totální změkčovadlo. Kam se hrabe jedlá soda.
Kámen je dobrý, když potřebujete něco tvrdého. Na skále postavíte pevný dům nebo dokonce hrad. Ale nic tam nevyroste. Není co jíst a pít. Chybí život.
V Bibli se často hovoří o srdci zatvrzelém, kamenném, které potřebuje obměkčit.
A ujišťuje nás, že Bůh mění kamenné srdce, místo smrti a temnoty na místo života.
Pohne i horou, která je nad naše možnosti – jako s tím nemocným chlapcem.
A temnoty, kt. nás někdy obklopují a straší jako Egypt, v kterých se topíme jako v moři, se dají na útěk.
Stačí trocha víry, trocha naděje,...

Pane Bože, ty vidíš dobré konce, řešení, potenciál, i tam, kde my ne. Dokážeš pohnout s tím, co se zdá být nad naše síly. Zahnat strach, pohnout s balvanem, který tíží, který brání v cestě. Ukazuješ nové cesty. Osvobozuješ zajaté, měníš i to, co se zdálo nevyhnutelné a neměnné. Děkujeme, že nám dodáváš naději a odvahu. Amen.