Bohoslužby ž 115

"Ne nás ale svoje jméno oslav" - Kázání na žalm 115. O sebechvále, touze se proslavit, a o tom, co si doopravdy zaslouží pochvalu...

bohoslužby
Bohoslužby ž 115

Žalm 115 - Ne nás, ale svoje jméno oslav

Bohoslužby pro Opatovice a Číhošť 5.2.2023
Vstupní slovo: J 3,30
1. píseň: 204
1. čtení: Gn 11,1-8
2. píseň: 312
2. čtení: ž 115,1-8.15-18
3. píseň: 320
4. píseň: 679
Poslání: Ga 5,13n
Požehnání: 1Te 5,23n
5. píseň: 106

Kázání:
Milí bratři a milé sestry,
máte nebo měli jste někdy touhu se proslavit? Být úspěšní, slavní, bohatí? Zapsat své jméno do dějin?
Asi málokomu z nás opravdu hrozilo, že by se stal slavným vojevůdcem, politikem, vynálezcem nebo umělcem. Možná jsme po tom ale v skrytu duše někdy toužili…
Ale tak dobře - Co třeba aspoň špetička uznání? To asi každý z nás tu a tam potřebuje. Hospodyně se může přetrhnout, aby před návštěvou vypulírovala a vytáhla se. Pak je zklamaná, že si toho nikdo nevšiml.
Někdo potřebuje předvést, co všechno si zase koupil.
A někteří lidé pomáhají a organizují i tam, kde se o to nikdo neprosil. Často v prosté touze po uznání či chvále. - A někdy je to velice milé. Jindy je z toho dusno a pocit nevděku.
Myslím, že jsme každý něco takového zažili. A řekl bych, že k tomu taky asi každý máme sklon. Alespoň maličko.
Už proto stojí za to se zamyslet, proč vlastně něco dělám. Je to opravdu z touhy pomoct? Z dobré vůle? A stojí o to vůbec ti druzí lidé?
Pán Ježíš to celkem elegantně vyřešil: Ať vaše levice neví, co činí pravice. Co chceš dát, dej, a už to neřeš.
Ono není od věci druhým dopřát trošičku uznání. Pochvaly. Zvláště těm odstrčeným, těm věčně na druhé koleji… Neúspěšným…
Náš text však jde trochu jiným směrem. Čteme tam: Neoslavuj nás. Ale... svoje jméno.
V dějinách, i těch církevních, najdeme řadu lidí, kt. se chtěli prosadit, oslavit. Vydobýt si slávu před lidmi, případně před Bohem. Ukázat druhým.
A tak násilím obraceli pohany na víru. Vedli křížové výpravy...
Církev, víra, misie pak byla často jen zástěrkou pro osobní mocenské ambice panovníka, vojevůdce nebo kněze.
Ono to chce trochu sebepřemlouvání, aby člověk opravdově, vnitřně dokázal říct: Ne nás, ale svoje jméno oslav.
Ne nás - Ne mě Bena Kučeru. Ne nás Opatovické evangelíky. Ne nás křesťany. Ne nás Čechy. Ale taky ne Němce, židy, ani rusy… Ale svoje jméno oslav.
Úžasným příkladem touhy po slávě je Babylonská věž - Uděláme si jméno! Postavíme něco tak velkolepého… Věž až do nebe. Budeme konkurovat samotným bohům. Kolik diktátorů mělo podobnou vidinu!
Ponechme stranou, že Pán Bůh se tu prý musel notně sklonit, aby si prohlédl tu velkolepou stavbu, kt. měla ohrozit jeho majestát. Asi jako když si se zájmem prohlížíme mraveniště.
Touha velikánů po slávě by byla směšná, nebýt tak tragická.
Babylonská věž skutečně získala nesmrtelné jméno, ale trochu jinak, než si její stavitelé představovali.
Chtěli převyšovat všechno a všechny, až jim nakonec Pán Bůh musel připomenout, kdo má navrch.
Co ale s prosbou „Oslav své jméno“? Vždyť to zní trochu jako výzva k sebechvále - Ty oslav sám sebe.
Kdyby tam stálo: „Buď oslaveno tvé jméno.“ Nebo: „Slavíme, chválíme tvé jméno.“ Bylo by to něco jiného. Ale udělej to ty sám?
Jára Cimrman u jedné hry píše: Nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá… - To snad přeci pro Pána Boha neplatí.
A že by byl tak sebestředný, aby potřeboval oslavovat sama sebe? Stavět si vlastní Babylonskou věž? - To se mi nezdá.
A vůbec proč bychom my měli vyzývat jeho, aby se oslavil? Neměli bychom se spíš my přičinit k jeho slávě na zemi? Patřičně ho oslavovat? Není v té výzvě: „Oslav se sám“ náznak lenosti?
Na druhé straně – lidské snahy oslavit Boha nezřídka končí neslavně, ostudně až i krvavě.
Klíčové tady je, proč se má vlastně oslavit: Pro jeho milosrdenství a věrnost. - Za to si beze sporu zaslouží chválu i od nás.
Taky nám to však napovídá, jakým způsobem to Boží sebeoslavení  probíhá.
Pán Bůh není pohádkový princ, kt. si nechá napsat báseň o své velkoleposti. On se oslavuje milosrdenstvím a věrností - Za Pána Boha hovoří činy, ideály, hodnoty.
A žalmista by si bytostně přál, aby se v těchto věcech oslavil ještě víc. Aby Boží milosrdenství bylo ještě hmatatelnější. Jaksi – aby se nedalo přehlédnout.
A aby vedlo k tomu, že se Hospodinu dostane zasloužené chvály i od nás lidí.

Aby to nějak vysvětlil, ukazuje žalmista Boží slávu v protikladu k modlám. Nejde tu nutně o jiná náboženství, ale o určitou pověrečnou víru.
Mít modly je a bylo lákavé – i pro Izrael – jakési talismany, kt. slibují přinést štěstí, úspěch, pomoc tak, jak potřebujete. Zdají se být hmatatelnější a užitečnější než nějaký neviditelný Bůh v nebesích.
Ve skutečnosti je však modla podle žalmisty němá, slepá, hluchá, bez čichu, bez hmatu, bez pohybu a ještě jednou němá.
Přeneseně řečeno: Nemá pro nic cit. Nedokáže nic vypozorovat. S něčím něco udělat. Hlavně ale mlčí.
Člověk si od ní něco slibuje. Ale nic nedostane. Naopak - leccos obětuje. Ještě má pocit, že na tom vydělal.
A žalmista má za to, že takové modly vedou k otupělosti. Učí nás netečnosti. Jaký sluha, takový pán.
A můžeme přemýšlet, co jsou modly dneška. Od čeho si slibujeme příliš? Na co příliš spoléháme? Od čeho se necháme zneužívat? To mohou být i různé ideje, politické systémy či strany, zaměstnání, majetek...

Proti tomu žalm staví Pán Bůh, kt. mluví, cítí, dokáže se světem pohnout. A oslavuje se milosrdenstvím a věrností. Oslavuje tím sám sebe. A tím nás inspiruje, abychom ho oslavovali taky tak. Učí nás vidět a vnímat dobro i zlo kolem nás. Neztratit cit pro okolí.

Znova ta Babylonská věž... - Myslíte, že by bylo teoreticky možné, aby s ní opravdu konkurovali samotnému Hospodinu? Aby se mu jaksi nabourali do kuchyně? Řekl bych, že ani náhodou.
Spíš jde o to, co by to s lidmi provedlo, kdyby si postavili takový pomník vlastní velikosti? A kdo by stál na vrcholku a shlížel dolů? Kdo by si hrál na Boha? Jak by to pokřivilo ty pod ním?

Ne náhodou je to právě Babylonská věž. Babylon si sám sebe představoval jako vrchol všeho světa a stvoření, kt. je oprávněn si vše podřídit a vše ovládat, ponižovat a ničit. - Tak takovouhle sebeoslavu člověka fakt ne.

Moc nechybělo a podařilo by se jim zlomit a zničit i Boží lid. 
I v našem žalmu zní zřetelný strach z konce lidu víry: Copak budou mrtví chválit Hospodina? - A proč ne? SZ si to moc představit neuměl. My však máme NZ a naději vzkříšení a života věčného.

Náš žalm však vůbec nezamýšlí rozebírat věci za hranicí pozemského života.
On chce dojít ke sdělení: Přese všechno - My budeme Bohu dobrořečit nyní a navěky.
Jinými slovy: nemusíme mít strach, že by milosrdenství, víra, a dalšího hodnoty Božího království neměly budoucnost.
Nesmíme propadnout lenosti či usnout na vavřínech. Nicméně nestojí to jen na nás. Bůh se oslaví i navzdory nezájmu, či zájmům mocných a sobeckých.
Skončíme dnes tedy nadějí, odevzdaností, že v každé generaci se najdou lidé, kt. budou zpívat: ne nás, ale svoje jméno oslav.

Pane Bože, nejsme dokonalí. Máme své touhy, přání, zklamání… taky strachy. Své naděje upíráme často k věcem, kt. žádnou pomoc neskýtají. A tak tě prosíme – oslav své jméno. I pro nás. Pro ty, co touží příliš. I pro všechny utlačené a zakřiknuté. Amen.