Bohoslužby ž 25

Žalm 25 - Co pozvedne na duši?

Bohoslužby pro Opatovice 10.9.2023
Vstupní slovo: ž 25,14n
1. píseň: 195
1. čtení: Lk 11,24-26
2. píseň: 275
2. čtení: ž 25,1-13
3. píseň: 33
4. píseň: 320
Poslání: Ef 5,1n
Požehnání: Ať si Hospodin nepřipomíná tvé hříchy. Ať tě ochraňuje od všeho zlého. Ať tě vysvobozuje. Ať nejsi zahanben, když se utíkáš k němu. Bezúhonnost a přímost ať tě provází a chrání na každém kroku. Amen. (podle závěru ž 25)
5. píseň: 427

Kázání:
Milí bratři a milé sestry,
víte jak se pozvedá duše? Co pozvedne duši? Nebo – co vás pozvedne na duchu?
Bible pro tyhle případy nabízí modlitbu. A to dokonce ne ledajakou, ale modlitbou zpívanou. Jak říkal Augustin a po něm Luther: Kdo ze srdce zpívá, dvakrát se modlí.

Ono to pozvedání tak nějak předpokládá nebo navozuje dojem, že člověk je někde dole, sražený k zemi a potřebuje něčím občerstvit. Ulevit. Nadzdvihnout. Jako když upadnete a přítel vám pomůže vstát.
Takže ta slova trochu zní, jako volání z jámy o pomoc někam nahoru.
Snad se tím chce vyjádřit úplně základní pozice člověka před Bohem - On je na výsluní a my v prachu dole… Mezi námi je obrovská propast a z naší strany ani nejde překročit. Ale z té jeho je nám nabídnuta pomocná ruka...
Možná ale ta slova nebyla myšlena takhle univerzálně. Třeba je žalmista osobně na dně, i na poměry obyčejného člověka příliš nízko. V průšvihu. V nouzi. Jámě. Pak jeho slova připomínají volání na záchranáře – halo tady jsem. Prosím pěkně, vytáhněte mě.
Na to, že jsou žalmy v podstatě chvalozpěvy, tam takovouto tíseň, nouzi, strach, či dokonce přímé ohrožení života, nacházíme docela často - Pane Bože pomoz, se zbožným je konec. Atd.
Zrovna dnešní text je obzvlášť zajímavým mixem zpovědi, prosby, vděčnosti a chvály.

Asi všichni známe, že když nám je úzko, tak těžko můžeme být veselí. Za nedostatek těžko můžeme být vděční. Jak říkával jeden můj kamarád: „S prázdným žaludkem nemohu chválit.“
Starověký básník však nachází důvod ke chvále už v tom, že se má na koho obrátit. Vděčnost vychází z víry, že jeho naděje není marná. Že se Pán Bůh zastává těch, kdo v něho doufají. Pokorné vede po svých stezkách. Nenechá je na holičkách atd.
Proto pozvedá svou duši k nebi. S prosbou, ale i s vděčností, že takovou prosbu může vůbec přednést, a že nemluví do prázdna.

Jenomže… i podle žalmisty je Boží pomoc určena přímým, pokorným, bezúhonným, prostě těm, kdo následují Pána Boha, drží se jeho slova a jeho přikázání dodržují…
A ruku na srdce - kdo to sám o sobě může s klidným svědomím říct?
Připomnělo mi to vtip o matce Tereze - jak se dostane do nebe. Tak tam chodí a rozhlíží se. Šťastná. Tu přijde čas večeře. A jsou párky. Co by ne... Ale druhý den jsou párky. A třetí zase. To už jí to nedá a opatrně se zeptá Pána Boha. Ten se na ní tak podívá a řekne: „Víš pro nás dva se nevyplatí vařit…“
Upřímně doufám, že to nebeské síto není až takhle přísné. Pán Bůh, Boží království, Boží rámě, Boží pomoc… to přeci není jen pro ultradokonalé, pro těch pár jednotlivců, kt. jsou bez viny – jestli vůbec někdo takový existuje!
Bible není čtení jen pro anděly, jen pro bezchybné. Ale právě i pro nás, pro chybující lidi!
Máme příslib, že Pán Bůh i hříšným ukazuje cestu. Je nanejvýš milosrdný. Nabízí pomoc právě i člověku na dně, člověku, kt. klopýtl, udělal průšvih, a někdy i dost pořádný.
U tématu Božího milosrdenství si vždycky vzpomenu na své debaty se spolužáky ze střední. Křesťanské pojetí odpuštění a milosti se jim tehdy moc nezdálo. Chtěli jasnou hranici, co podle nás Pán Bůh ještě odpustí a co už ne. Já jim říkal, že tohle nevím. A vlastně to doopravdy neví nikdo.
Bezpečně však víme, nebo alespoň věříme, že Pán Bůh je věrný, spravedlivý, nezapomíná, nic mu neunikne… neexistuje u něj žádná promlčecí lhůta ani nedostatek důkazů.
A přece se žalmista může modlit: Nepřipomínej si mé dřívější hříchy (viny, chyby…).
Možná tohle je ta jáma, z kt. volá o pomoc. Dobře ví o svých chybách a hříchách, na kt. by si soudce mohl pěkně smlsnout. Proto se s vděčností chápe záchranného lana, kt. Pán Bůh i jemu nabízí. Boží milosrdenství zde zafunguje jaksi navzdory. Přičemž skutečná velikost jeho provinění nám zůstane skryta.

Tady právě přátelé namítali, že ta naše milost je příliš laciná. Snad si to představovali jako v nějakém filmu: Člověk něco provede, zajde se vyzpovídat, kněz mu dá rozhřešení, maximálně přidá deset otčenášů… a jde se hřešit nanovo.
My, co se snažíme brát víru a Pána Boha vážně, chápeme, že takhle to nefunguje. K vyznání vin, k prosbě o odpuštění přeci patří také upřímná lítost a ochota svou chybu už neopakovat. Jiná věc je, jestli se nám to podaří.

Proto žalmista dodává: Uč mě chodit po svých stezkách. Neboli – uč mě být tvým člověkem. Uč mě, abych znovu nezbloudil. Chyby neopakoval.
Jinak by to bylo jak v tom podobenství o vyhnání zlého ducha. Duch je vyhnán, člověk očištěn. Všichni jsou šťastní. Ale pokud se sebou ten člověk nezačne něco dělat, tak se zlý duch vrátí a dopadne to ještě hůř. To známe třeba u vyléčených závislostí (např. na alkoholu či drogách) – stačí jediná kapka, jediné uklouznutí a celý průšvih je zpátky…
Je hrozně důležité, aby se člověk byl ochoten učit, poučit a neopakovat.
K tomu odedávna sloužilo pokání. Zpravidla udělené knězem. Šlo o to, aby si člověk svou vinu uvědomil, odžil, zpracoval… aby doopravdy přijal odpuštění a byl čist.
Evangelíci na tohle tolik nedají. Ostatně farář tu není od toho, aby hodnotil upřímnost vyznání vin – to ať si každý srovná s Pánem Bohem sám. Ovšem i u nás je možné jít ke zpovědi, já musím držet zpovědní tajemství atd. Rozhřešení bych se dát asi neodvážil, ale pomoct srovnat vztah s Bohem i lidmi, o to se mohu pokusit.

Za studentských let mě chtěli nachytat, tak se mě ptali, co jestli bych nabídl smíření vrahovi. Tehdy jsem odpovídal: „Asi jo, ale navrhl bych mu, ať se jde udat a přijme světský trest. To bude přiměřený způsob, jak se vyrovnat s vinou...“
Samozřejmě v praxi by to asi bylo složitější. Snad to nebudu muset nikdy řešit!

I autor dnešního žalmu hledá nápravu. Hledá dobrou cestu. A i když třeba klopýtá, tak ji nakonec nachází.
Zdrojem jeho bezúhonnosti a ochrany proti zlu tak není jeho vlastní dokonalost, ale upřímné spolehnutí na Pána Boha, na Boží milost, na Boží odpuštění, blízkost a pomoc.
A myslím, že právě to je ten duchovní hever. Ten moment, kt. pozvedá duši. Kt. nás pozvedá na duchu - Smím doufat v Hospodina. I já. I ty. Stále znovu. Pokud to myslím jen trochu vážně, a chci se poučit. A můžu prosit i o pomoc, abych to tentokrát už nezvoral.
V této víře se nám pak otevírá jiný svět. Naše trápení a starosti ustupují do pozadí. A my spolu s žalmistou pozvedáme svou duši k Bohu. V té výšině pak nacházíme dost milosti, aby nás celé pozvedla z našeho bláta, prachu a špíny.
K Hospodinu pozvedáme svou duši. Doufáme v něho v důvěře, že nebudeme zahanbeni. A on odpovídá. Nabízí pomocnou ruku.

Pane Bože, máš to s námi těžké. Některé chyby opakujeme pořád dokola. A ty nás pokaždé pozvedneš. Stále se učíme chápat tvé milosrdenství a důvěřovat mu. Díky, že máme tu možnost. Díky za nové šance. Za každou možnost nápravy. A prosíme, veď nás po tvých cestách. Po cestách dobrých. Nadějných. Amen.