Bohoslužby ž 29

Žalm 29 - Přiznejte Hospodinu slávu a sílu!?

Bohoslužby pro Opatovice a Sázavku 24.9.2023
Vstupní slovo: ž 30,2n
1. píseň: 284
1. čtení: Mk 4,35-41
2. píseň: 312
2. čtení: ž 29
3. píseň: 704
4. píseň: 757
Poslání: Mt 7,24n
Požehnání: A pokoj Boží převyšující každé lidské pomyšlení budiž se všemi námi. Amen.
5. píseň: 411

Kázání:
Milí bratři a milé sestry,
přiznejte Hospodinu slávu a sílu! Neupírejte slávu jeho jménu! Možná až jako: nezapomínejte na jeho slávu a sílu. Nezapomínejte se o ní zmínit, mu ji dopřát, přiznat, vzdát.
S tím bychom asi my kosteloví principiálně neměli mít problém. To se u věřících rozumí samo sebou… Ale - je nám to blízké? Tyhle výčty velkolepostí? Děsivé Boží moci? Chvalozpěv vycházející ze strachu?
Přiznám se, že osobně mám radši tu utěšující, pomocnou, laskavou stránku Pána Boha. Nebo abych to řekl přesně: O té se mi mluví daleko snáz. A je pro mě taky srozumitelnější, představitelnější. Přijatelnější.
Ne, že bych nějak rozporoval Boží velikost. Jen… co k ní máme říct? Co si z ní odnést?
O to víc mě tedy lákalo se s tím zkusit poprat a najít v 29. žalmu něco pro nás dnes.

1. Věc, kt. vždycky stojí za to zdůraznit a připomenout - Totiž, že i ta bázeň, připomenutí Boží moci a strašidelnosti, i to má ve víře své místo.
Zvláště my, kt. se soustředíme spíše na milostivou stránku Pána Boha, si musíme připomínat taky Pána Boha coby vládce.
Přes všechnu svou dobrotu Pán Bůh není žádný hej nebo počkej. Ani automat na přání. Či ten pohádkový dobromyslný neschopný dědeček na obláčku!
C. S. Lewis ve slavných Letopisech Narnie zobrazuje Pána Boha jako majestátního lva. A často připomíná, že je dobrý, ale rozhodně ne ochočený.
Z Pána Boha zkrátka jde i strach. A je dobré na to nezapomínat. Není to jen dobrý kamarád, zpovědník, pomocník, terapeut… to taky! Ale může z něj jít taky hrůza a děs. A jestliže vůči nám tuhle svou stránku příliš nevyužívá, buďme rádi.
Jistě by mohl například celý svět přimět násilím, aby se podrobil jeho vůli. Ale pak by to nebyl dobrotivý Bůh, ale temný pán, král železný, ocelový… Něco jako jistý Džugašvili, když si dal jméno Stalin (od slova ocel). Jak jeho ocelová vláda vypadala, víme.
Pán Bůh, kt. by se vydal touto cestou, to bych fakt nechtěl.
Zkrátka - Náš Pán Bůh nechce pouštět hrůzu, ale mohl by. A stojí za to si občas připomenout, že k němu můžeme a máme přistupovat s naprostou důvěrou, láskou… ale taky s patřičnou úctou.
Jestliže Pán Bůh není násilník a nepotřebuje si nic dokazovat světovládou, tak bychom to neměli zaměňovat se slabostí, netečností nebo snad neschopností.
Já tu slávy a moci plnou stránku Pána Boha normálně příliš nezdůrazňuji snad i proto, že sám nezažívám tu úzkost, nouzi a strach, kt. běžně prožívali staří Izraelité, například tvůrci žalmů - Neustále obklíčeni. Každou chvíli jen krůček od totálního zničení. Vydáni na milost a nemilost tyranům tohoto světa. Postaveni před těžkou volbu, jestli se sklonit před zlým bezbožným vládcem, anebo se proti němu postavit, odvrhnout pozemské opory a spolehnout na Boha… a riskovat přitom hněv světského panovníka.
S kolegy jsme se shodli, že některé představy o Bohu, obrazy Boha, nám začnou být srozumitelné až v určité životní situaci. Například válka na Ukrajině nám otevřela místa Bible, s kt. jsme si do té doby nevěděli rady.
Najednou, je člověk vlastně rád, že je tady moc nad jiné moci. Že Pán Bůh umí zahartusit. Že Boží mlýny melou a nikdo jim neunikne. Že všichni Hitlerové, Stalinové či Putinové se mají čeho bát. Atd. atd.
A přitom Boží milosrdenství pořád platí!

2. Taky neškodí si Boží moc občas připomínat i sami pro sebe. Zvláště do situací, kdy bychom my byli v pokušení se ani Pána Boha nebát. Podílet se na nějaké lotrovině. Nebo ji přímo udělat. Tvářit se, že se nám nemůže nic stát….
Zkrátka nesmíme nezapomínat, že k Pánu Bohu patří také potopa či zkáza Sodomy.
Můžeme to brát jako takovou pojistku nebo zpětnou zarážku, abychom někam příliš neujeli…

3. A to je vůbec zajímavá věc – mluví se tu o velké moci, padajících stromech, ohni atd. Ale důsledně vzato je zde Boží zbraní pouhý hlas.
Ne paže, ne noha nebo dokonce meč. Hlas.
Bí slovo prý úplně stačí ke zkrocení pouště i hor.
Podívejte se na Ježíše: Zázraků kolem něj najdeme plno, ale jeho nejmocnější zbraní je pouhé slovo - Kázání, podobenství, spory…
Dokonce, když Ježíš s učedníky na moři zastihne bouře, tak ji prostě okřikne a hotovo - Sám o sobě ten zázrak… co my dnes s tím, že Ježíš kdysi utišil jednu bouři?
Přinejmenším si můžeme odnést tu otázku, kt. si pak lidé kladou:  „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr a moře?“
Možná je tehdy napadl právě náš žalm – Hospodinův hlas, kt. burácí nad vodami a vyvrací stromy. Slovo, kt. krotí nezkrotný živel…
Slovo, kt. má moc. Slovo, kt. mění svět. Zachraňuje. Ale může i ublížit.
Kdybychom to chtěli vzít úplně racionálně, rozumově – tak i obyčejné lidské slovo má moc. Slavný citát praví: „Pero je mocnější než meč!“ Slovo může burcovat davy, ublížit, pomoct…
A tak i Pán Bůh si docela často vystačí bez velkých zázraků. Stačí jeho zvěst, hlas, slovo.
Pro židy je dodnes dar desatera, dar Mojžíšova zákona, zásadní událostí dějin. Jedná se o okamžik, kt. změnil běh světa víc než zkáza Sodomy, nebo boje Izraelských soudců - Pán Bůh promluvil, a svět už nikdy nebyl stejný.
My dnes, jak si tu jeho slovo předáváme, přemýšlíme o něm, snažíme se ho aplikovat na naše životy, snažíme se Boží slovo žít… přitom se vlastně podílíme na tom Božím díle. Spoluproměňujeme svět!
Nescházíme se tu jen tak. Ta slova si nepředáváme jen pro nás soukromě. Nebereme je jako tajnou moudrost pro úzký okruh zasvěcenců. I skrze nás může a má Boží hlas znít do světa a lámat to, co se zdálo pevné jako skála. Krotit to, co nebylo k užitku ani k životu jako poušť.
A za ty tisíce let už se takto svět proměnil skutečně k nepoznání.

4. Boží hlas tedy není jen zdrojem strachu a zkázy. Boží moc, Boží slovo také dává život. Vytváří prostor pro život.

5. Celý žalm končí slovy, že Pán Bůh dává svému lidu sílu a pokoj. To je zásadní sdělení celého žalmu - Tak jako je Pán Bůh mocný a nikdo na něj nemá, ani bytosti nebeské, tak úplně stejně a se stejnou mocí se zastává svých věrných.
Největší činy našeho Boha jsou spojeny s vysvobozením a záchranou.
Všechny ty velké děje nahánějící strach vposledu směřují k dobru Božího lidu. Dalo by se říct, že Pán Bůh sráží k zemi to, co jeho lid (nás!) ohrožuje (a to někdy i včetně nás samých).

6. Nakonec tedy bych řekl, že přiznat Hospodinu sílu a slávu znamená taky sami sobě dopřát posilu a pokoj, jaký z této síly a slávy vychází.
Že náš Bůh není bezmocný ani lhostejný, pro nás může být zdrojem velké úlevy, naděje, útěchy.

A tak si vypravujeme o Božích velkých činech. O moci jeho slova. A necháváme se jím proměňovat.

Pane Bože, děkujeme a prosíme za tvé slovo, za tvou moc a slávu. Přináší nám naději! Proměňuje naše okolí, i naše nitro Prosíme stále znovu: promlouvej do naší duše. Amen.