Bohoslužby ž 4

Žalm 4 - Od nouze k pokoji

Kázání pro Opatovice 14.4.2024
Vstupní slovo: ž 5,12
1. píseň: 283
1. čtení: Mk 4,37-41
2. píseň: 570
2. čtení: ž 4
3. píseň: 714
4. píseň: 684
Poslání: Ef 6,13-17
Požehnání: A pokoj Boží převyšující každé lidské pomyšlení budiš se všemi námi. Amen.
5. píseň: 411

Milí bratři a milé sestry,
čtete rádi básničky či říkanky?
Já jsem tuhle zálibu nikdy neměl. Možná proto, že zprvu člověk pozná jen takovéty hloupé veršovanky pro děti. Ani základní a středoškolské vzdělání tomu moc nepomůže. Až později, kdy jsem se začal důkladněji zabývat slovy, a významy za slovy, se mi trochu rozsvítilo -Ale žádný básník se ze mě už asi nestane.
Nicméně Bibli je třeba číst z nemalé části právě jako poezii. Dívat se nejen na to, co doslova říká, ale taky jak to říká a komu, a vůbec: co vlastně chce vyjádřit.
Někdy je to tedy docela dobrodružství, lušťovka, labyrint či detektivka, snažit se pochopit zvlášť ty poetické části Bible. Nejedná se však o žádnou šifru, kt. by skrývala nějakou tajnou moudrost přístupnou jen některým. Spíš bych řekl, že jde o způsob, jak hovořit o věcech, o kt. se jinak hovoří těžko.
Příklad - rád říkám, že třeba o lásce může mluvit jen básník. Strojovým, vědeckým, učeným jazykem nikdy nevystihnete cit, prožitek, duchovní pohnutky ani víru. Ani kdybyste popsali tisíc stran.
Domnívám se, že i Bible, aby vůbec mohla hovořit o Bohu a jeho vztahu k nám, musí používat prostředky básníků. Jaksi - útočit na tu část našeho mozku, kt. ve výrazu „Ty jsi moje slunce“ nezačne hned hledat obří kouli žhavých plynů.

Dobře si toho všimneme u knihy žalmů. V ní najdeme výhradně básně a písně. Proto hned víme, že musíme číst trochu jinak než román či vědecké pojednání. Škoda jen, že pro plný požitek pro plné pochopení žalmů nám už dnes chybí původní melodie. To je fakticky polovina díla pryč. - Jen si zkuste představit třeba Libuši bez hudby.
I tak však žalmy promlouvají, mají co říct, skrze slova, i nám dnes.
Dalo by se říct, že jsme pozváni, abychom vstoupili do žalmu, zpívali si spolu s žalmistou. A žili žalm spolu s ním. Byli jím zasaženi na pravém místě. Proměněni - To je důležité! V žalmech často nacházíme jakýsi vnitřní vývoj: Někde začne a k něčemu dojde. A když se to podaří, tak my spolu s ním. 
To právě umí poezie – píseň či báseň. Na pár řádcích člověka oslovit, proměnit. Zasáhnout.

Například dnešní žalm začíná nouzí. Voláním o pomoc. A končí pokojným spánkem a bezpečným příbytkem.
Jak k tomu došel? Co se stalo?
Nejprve to skoro zní, jako když učitel kárá žáka: Tak odpověz, když volám.
Ale myslím, že v tomhle žalmistovi dobře rozumíme. Jak často by si člověk přál, aby nebesa promluvila, zasáhla! - Ježíši zachraň nás, hyneme!
Zrovna s tím poklidným usínáním - Nevím, jak vy, já nad nespravedlností světa kolikrát nemůžu usnout. Zvlášť, když před spaním čtu zprávy ze světa.
Jak by si člověk přál, aby spravedlnost, pokora, láska, pravda,… vítězila. Aby s tím už Pán Bůh něco udělal.
Pánu Bohu to vůbec nevyčítám. Mě je jasné, že zřejmě z dobrých důvodů to nejde. Že by to způsobilo… Že prostě nevidíme, nerozumíme všemu.
Ale přál bych si, aby to šlo.
A to my tady ani neprožíváme žádnou těžkou krizi. Co si musí myslet obyvatelé Charkova, židovští zajatci, děti v Gaze…?

Žalmista prožívá tíseň opravdu na tělo. Osobně. Ale dotýká se i nebeských témat.
Kdosi ho ponižuje, uráží. Upírají mu jeho slávu. Dnes bychom asi řekli: hodnotu. - Upírají mu právo před Bohem, právo na Boha. Možnost být Božím obrazem, člověkem. Berou mu jeho Bohem darovanou důstojnost.
Stává se pro ně člověkem druhé kategorie nebo rovnou pouhým předmětem.
A když se vám někdo stane pouhým předmětem, podčlověkem, tak si s ním můžete dělat, co chcete. Kam takové smýšlení vede, jsme dobře viděli za druhé světové války. Podobně řeči však zaslechnete i dnes.

Dále: ty protivníky nějaká spravedlnost či pravda prostě nezajímá - Klidně žít ve lži. Dát za pravdu lži. Lhát do očí… Jen když se budu mít dobře.
Jakýkoli neřád schválit pro svůj prospěch a blahobyt…
Nepřipomíná vám to něco?
Mohli bychom pokračovat.
S takovými lidmi se tedy žalmista musí potýkat, v takovém světě žije. A volá o pomoc.
Ale už v tom začíná proměna. Ačkoli oni mu upírají lidství i Boha, on má kam volat o pomoc. Má na koho se obrátit. Kde hledat dobro.
Někdy si říkám, že opravdu nezávidím našim nevěřícím přátelům – svět je pro ně úplně stejný, stejně nespravedlivý a nejistý, ale nemají se ani kam obrátit. Kde hledat pomoc a naději. Doufat ve zlepšení věcí, na kt. nestačíme...
Žalmista se obrací na Boha. Nejprve trochu zoufale. Nicméně může díky tomu přeci jen doufat ve spravedlnost, dobro, pravdu… Hledat. Nacházet...
A může se proto obrátit i na své protivníky s varováním: Hospodin slyší, když k němu volám. Koná divy – vám se to možná nezdá, ale je to tak.
Zastavte se, zamyslete se. I malé „co kdyby“, stačí.
Jako když si Gottwald prý ke smrtelné posteli nechal zavolat kněze – co kdyby. Kdyby si to řekl o pár let dřív, možná by padesátá léta nebyla tak děsivá.

A tu je další krok – žalmista to protivníkům neříká jen, aby je zastrašil, ale snad i proto, aby je zachránil.
Nejsem si úplně jistý, jestli takové výzvy fungují. Spíš bych čekal, že se mu protivníci vysmějí. Ale kdo ví?
Víra dává žalmistovi dost velkorysosti i k protivníkům, dokonce i dost na to, aby za smířlivost snesl posměch.

Ale snad protivníkům připadalo, že jaksi víra v Boha nenabízí dost – kdo nám dá užít dobrých věcí? ptají se.
To lze vzít čistě sobecky a marnivě - Chci žít, chci si užívat, myslet jen na sebe a ne pořád brát na někoho ohledy… Jaký zisk mi plyne z Pána Boha? Ten člověka furt jen omezuje! Co z toho budu mít já?
Lze to však pochopit i velkodušně – že Pán Bůh nezasahuje dost. Jestli by tu nebyl někdo, kdo by dokázal svět spravovat lépe, dopřát nám dobro lépe než Pán Bůh, zastavit to bouře včas…
Jenže ať budete hledat, jak chcete, nikoho lepšího nenajdete. Samozvaní spasitelé se až příliš často podobají nejhorším diktátorům. S Pánem Bohem to tak není.
A žalmista vyjadřuje víru, že i těm protivníkům se nakonec rozsvítí. Nebo že jim Pán Bůh rozsvítí. Poznají radost z Boží blízkosti. Ze spolehnutí na Pána Boha. Poznají tu radost, kt. sám žalmista poznává. Kt. mu došla dost možná někde uprostřed jeho vlastní promluvy.
Má něco, co není z toho světa. Oporu, kt. mu nemohou vzít. Dost silnou, aby přemohla nebo ještě lépe – obrátila ty zlouny.
A tak uléhá klidně a klidně spí, tak jako Ježíš uprostřed bouře. Cítí se bezpečně. Ne snad ze strany lidí a přírodních živlů. Tam nám pořád nějaké nebezpečí hrozí. Někdy víc někdy méně. Ale pod Boží mocí, před Boží tváří, objevujeme protiváhu ke všem zlům a bouřím, kt. by nás snad mohly obklopit či tížit.

Pane Bože, díky za blízkost, pomoc do našich soukromí bouří. Díky za naději i do těch bouří velkých. Prosíme nenech nás propadat strachu ani tísni. Dej pokojně uléhat i vstávat.
Amen.