Bohoslužby ž 40

Žalm 40 - Kam vkládám své naděje?

Kázání pro Opatovice 28.4.2024
Vstupní slovo: Iz 46,13
1. píseň: 283
1. čtení: Mt 25,14-29
2. píseň: 316
2. čtení: ž 40,1-5
3. píseň: 578
4. píseň: 399
Poslání: Mt 6,19-21
Požehnání: ž 121,5-8
5. píseň: 384

Milí bratři a milé sestry,
všechnu naději jsem složil v Hospodina – kdo z nás tohle může opravdu, ale opravdu říct?
Všechnu? Opravdu všechnu? Nespoléhám v životě na nic jiného než na Pána Boha? Nikdy? Ani trochu? - To je prakticky nesplnitelný nárok!

Říká se přeci, že není rozumné vše vsadit na jednoho koně. Třeba u investice se vyloženě doporučuje tzv. diverzifikovat – tedy rozdělit své úspory, mít několik želízek v ohni, kdyby se něco stalo, tak ať aspoň něco nám zůstane.

Jak by se asi Pán v Ježíšově podobenství zatvářil, kdyby jeho služebníci investovali špatně a o vše přišli? To mě vždycky hrozně zajímalo. Dával by jim za příklad toho třetího? Střihl by je za uši? Anebo by je pochválil, že to aspoň zkusili? A jak k tomu přijde ten chudák, kt. nechtěl nic riskovat?

Člověk si musí dávat pozor. Důvěru si dobře rozmýšlet, aby nesedl na lep podvodníkovi. Otázka je, jestli v každé oblasti života. Pokud byste chtěli diverzifikovat například vztahy, mít více želízek v ohni, asi vám manželství dlouho nevydrží.
Podobné je to s Bohem…
Jenže – úplně vše složit na Hospodina? Kdybychom to vzali doslova: Spoléhat opravdu jen na něj? Nikomu jinému nevěřit? O nic se nestarat? Žít z ruky do úst jako ptáci nebeští? To přeci nejde!
Celá naše civilizace je založena na důvěře, na spolehnutí. Spoléháme na stát, na sociální zabezpečení, na to, že si za ty barevné papírky koupíme rohlíky i zítra. Spoléháme na přátele. Na rodiče, na děti…
Jak bych mohl spoléhat jen na Hospodina?

Žalmista mluví o trochu jiném spolehnutí. Důvěřovat, věřit, spoléhat se v pozemských věcech máme a asi i musíme. Křesťan, kt. by nikomu nevěřil ani podívání a spoléhal jen na sebe, resp. na Pána Boha, by byl asi divný a protivný. Možná právě nedostatek důvěry způsobil, že třetí služebník hřivnu radši zakopal.
V žalmu jde spíš o to, co je naší opravdovou nadějí. Možná bych mohl říct: poslední či nejvyšší nadějí.

Zase se dostáváme k mému oblíbenému žebříčku hodnot. Jak ho máme srovnaný? Co je pro nás nejdůležitější? - Jestli, když dojde na lámání chleba, na těžkou krizi, nejistotu, když si musíme vybrat, co je důležité, jestli v takovém případě svou naději vložíme v Hospodina nebo v nějakou tu zakopanou hřivnu. To si musíme zodpovědět každý sám.
Kde leží tahle velká naděje, se ale propíše i do každodenního života - Co je naší největší starostí? O co se nejvíc bojíme?
Sesype se mi život, když přijdu o celoživotní úspory? Když prohraje moje politická strana? či fotbalový klub? Když se pohádám s přáteli?Když nezískám práci, ženu, odměnu, … kt. jsem chtěl?
To nejsou malé otázky! Kdo by z toho nebyl špatný? Aspoň trochu?

Řekl bych, že žalmista se snaží ukázat, co ho právě v takových chvílích podrželo. Ocitl se v nebezpečí, v jámě zmaru, přišel o pevnou půdu pod nohama… všechny dosavadní opory padly.
On se však spolehl na Hospodina a nebyl zklamán. Ve víře, v Boží blízkosti našel, dostal, poznal nově ujištění, bezpečný základ. Doslova: skálu, na kt. může bezpečně kráčet.

My nevíme přesně v čem jeho nouze spočívala. Na konci svého chvalozpěvu píše pouze o obklíčení zlem. O protivnících, kt. mu jdou po krku. A ještě se v jeho nouzi vyžívají.
Ale on si zpívá! - Bůh mi do úst vložil novou píseň.
Domnívám se, že tady leží jádro naděje u Hospodina: Nová píseň - Něco, co tu ještě nebylo. Co jsme nečekali. Co jsme si neuměli představit.

Kdybyste se chtěli připravit na všechny možnosti, na všechna rizika, tak se z toho zblázníte. Ani poklad zakopaný do země není v bezpečí. Člověk nikdy neví, co se může stát, a která z našich opor bude nakonec úplně k ničemu.
Můžete za miliony postavit bunkr pro jadernou válku, a místo toho přijde ekonomická krize… nebo co já vím. Nejistota a katastrofy před námi mají svým způsobem náskok, vždycky nás překvapí a podusí. Naštěstí jich není zase tolik.

Ještěže Pán Bůh umí překvapit i je. Umí přijít s něčím novým i tam, kde bychom to nečekali. Kde v to nedoufáme. Přináší novou radostnou píseň i tam, kde se zdá, že si už nikdo zpívat nebude.
Například: ukřižování se zdálo být poslední tečkou za vztahem člověka a Boha. Místo toho naprosto nečekaně přineslo úplně novou úroveň vztahu Boha s člověkem. I tam, kde měla poslední píseň skončit, si on začal zpívat radostnou píseň novou.
A nejen, že si začal zpívat, ale také nás k této písni pozval.
Dokonce se píše: Protesal mi uši. Jaksi: Otevřel mou zabetonovanou mysl. Proboural se do mého uzavřeného nitra. Naučil mě dobře slyšet.
Prakticky si Pán Bůh udělal vlastní cestu k nám, když jsme mu neotevřeli. Novou cestu.

Nová píseň tady je spíš stav mysli. Naladění srdce. Jakási podivná důvěra v dobré konce. V překonání zlého.

Pro žalmistovy protivníky jde o děsivou záležitost. Na místě, kde by měl plakat, být na dně a zkormoucený, si on radostně zpívá.
Prý i Hus na hranici si zpíval žalmy. Nevím, jestli je to možné.

Žalmista však vyjadřuje přesvědčení, že tahle naděje, tahle nová píseň, to jiné spolehnutí, vzbudí i v jeho protivnících bázeň. Tak je to překvapí, zasáhne, že nakonec i oni začnou doufat v Hospodina. Asi jako ten Římský voják, kt. zrovna pod křížem, právě ve chvíli největšího utrpení a ponížení Krista, prohlásí: To byl skutečně syn Boží.

Spatřuji v tom i jistou odpověď na problém svěřených hřiven. Ti dva spoléhali na Pána Boha, proto se zbytečně nestrachovali, neměli strach o tu hřivnu ani z lidí, a proto Bohem svěřené dary dokázali využít k něčemu užitečnému. Což podobenství vyjádří tak, že obrovsky vydělali.
S finančním ziskem to vůbec nemusí souviset! - Prostě zúročili svěřené dary. Tak jako i my můžeme (a máme) být k užitku Boží věci, druhým i sami sobě. Chce to jen špetku spolehnutí na Pána Boha. - Že to se světem a s námi lidmi ještě nevzdal. Že se nemusíme budit strachem o budoucnost. A klidně i tváří v tvář nejistotě si můžeme zpívat a jednat zodpovědně a rozumně.

Zatímco ten chudák zmítaný strachem měl hřivnu jakoby ji vůbec neměl. Zakopal, vykopal. Žádný užitek. Strach a nedůvěra mu zastřely úsudek. Staly se modlou. Obludou, kt. člověka neustálé obtáčí a drtí svými chapadly.

A tak žalmista může říct: Blaze člověku, kt. se dokáže spolehnout na Hospodina. Na něj si nepřijdou obludy sobectví, neustálého strachu, ani ti, kt. slibují věci, kt. nedokáží splnit. Takový nepotřebuje hledat pomoc u podvodníků a lhářů.
A i když občas naletí, tak se z toho nezhroutí.

Pane Bože, učíme se na tebe spoléhat. Nestrachovat se zbytečně. Nebýt sobečtí. Někdy nám to moc nejde. Prosíme, přinášej stále novou píseň našemu srdci. Ať se naladí na tu správnou důvěru. A může podle ní jednat každý den. Amen.