Bohoslužby ž 41

Žalm 41 - Blaze tomu, kdo má pochopení

Kázání pro Opatovice a Číhošť 5.5.2024
Vstupní slovo: ž 139,1b-4
1. píseň: 245
1. čtení: Mt 7,1-5
2. píseň: 395
2. čtení: ž 41,1-5.12-14
3. píseň: 581
4. píseň: 406
Poslání: 2Kor 13,5
Požehnání: 2Te 2,16n
5. píseň: 689

Milí bratři a milé sestry,
mít se blaze. Žít si blaze. Cítit se tak.
Být blahoslavený – tedy i druhými za blaženého považovaný.
To se tak někdo má! Tomu je blaze, ten je za vodou…

Bible o blaženosti hovoří celkem často. Nejznámější jsou ta podivná Ježíšova blahoslavenství. Ale už ve SZ se dozvíme leccos o tom, na čem se zakládá blažený život.
A rovnou si můžeme říct, že biblická představa blaženosti, toho, co vytváří pocit blaženosti, se dost rozchází s tím, co si představí běžný člověk.
Ono taky říct: „blaze je mladým, zdravým a bohatým“, na tom by nebylo nic nového ani objevného. A jestli se takovým lidem opravdu žije blaze, je velká otázka.

Bible pochopitelně hledá blaženost ve věcech víry. A odhaluje základní zkušenost, že člověk může být i chudý, nemocný, starý, neúspěšný atd. a přece se cítit blaženě, požehnaně,… šťastně. Může. Nemusí! Možná to znáte...
Hodně záleží na tom, na čem své štěstí zakládáme. A jestli i v těžkostech máme světlý bod, něco o co se dá opřít, jak tady o tom mluvíme často… 

Nabízelo by se například říct: blaze tomu, koho Bůh ve zlý den zachrání, koho ochraňuje. Kdo se může o Pána Boha opřít atd.
Dnešní žalm však na svém začátku říká ještě něco jiného: Blaze tomu, kdo má pochopení pro nuzného. Teprve potom se dozvíme, že ho taky Pán Bůh ve zlý den zachrání...
Mít pochopení pro nuzného. Činit o něm prozřetelné soudy, jak píší kraličtí, což znamená prakticky totéž - Neusuzovat o něm povrchně, bez znalosti, bez solidarity… Připomíná to Ježíšova slova. Ale co je na tom blaženého?
Proč by z toho někomu mělo být blaze?

Kdybychom to vzali jaksi sobecky, právě bez pochopení pro nuzného, tak by nám mohlo dělat dobře, že je na tom někdo ještě hůř než my. Ale to asi nebude správný křesťanský přístup...
Na druhé straně - pokud máte opravdu pochopení (porozumění) pro chudé a trpící, dostatečný vhled do jejich situace, pak z toho zákonitě budete nešťastní.

Snad se můžeme utěšovat myšlenkou, že když jsem nešťastný z neštěstí druhých, tak můžu být šťastný, že mě Pán Bůh jaksi za odměnu ochraňuje… Nezdá se mi však, že by takový životní postoj mohl někoho učinit opravdu šťastným.
Navíc tady visí riziko, že bych se zajímal o chudáky z čistě sobeckých důvodů - abych sám sobě zajistil Boží pomoc a ochranu… A co hůř - zavání to záslužnictvím! Snahou kšeftovat s Boží milostí – koupit si ji. Odpracovat. Zajistit si na ni nárok.
Pán Bůh se však nedá koupit, dokonce ani dobrými skutky ne.
Raději se tedy zamysleme nad tím, jestli by člověk nemohl být blažený, šťastný čistě tím, čistě proto, že má pochopení pro nuzného?
Napadá mě několik důvodů:

1. Sounáležitost s trpícími nebo mezi trpícími: To, že si člověk uvědomuje nouzi druhých. Má pro ni pochopení. A je tak schopen s nimi sdílet i své vlastní starosti. A mohou si třeba vzájemně pomoct. 
Takový člověk není sám - Na své starosti ani radosti.

2. Pro to porozumění bude mít taky o něco větší pochopení pro dění ve světě. Nediví se, proč hladový ukradl chleba. Proč se utlačovaný popral atd. Není tím zmaten. Což není důvod k radosti, ale něco to už znamená.

3. Člověk si uvědomuje neřády kolem sebe. I věci, kt. se ho přímo netýkají. Uvědomuje si, co je špatně jaksi i v širším měřítku a může tak přemýšlet o nápravě.
Má zkrátka povědomí o spravedlnosti. Dokonce o vyšší spravedlnosti než je ta pozemská, lidská. A pokud má opravdu pochopení pro nuzného, pak k této spravedlnosti vzhlíží. Doufá v ní. Má v ní naději. Nebo může mít.

4. Bible nás na mnoha místech vyzývá k pomoci, odpuštění, shovívavosti. Štědrosti k potřebným… k solidaritě s trpícími a mezi trpícími.
Kdo má pochopení pro nuzného, nedělá si o něm falešné a povýšené soudy, ten se blíží pochopení smyslu Božího zákona. Je blízko Bohu. Což je přímo SZ definice blaženosti.

I v tom případě však zůstává problém s Boží pomocí a ochranou. Jak už jsem řekl, nejde totiž o obchod. Ani za pochopení pro nuzného nezískám právo na speciální zacházení u Pána Boha ani jiné výhody.
Můžeme si to představit spíš jaksi z druhé strany - To, že někomu prokážete laskavost, budete trpěliví, máte pochopení atd., vám nedá jistotu, že vám to někdo někdy oplatí. Škoda.
Ale, pokud laskavost nikdy nikomu neprokážete, tak máte prakticky jisté, že se na vás všichni vykašlou, až budete sami něco potřebovat.
Laskavost, pochopení, solidarita, vám dá aspoň šanci. A to už je slušný základ blaženosti. Štěstí.
Myslím, že i o tom hovoří Pán Ježíš ve svém výroku „nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Nesuďte, neposuzujte, neodsuzujte. Dejte si spíš pozor, jestli sami nemáte něco na triku. Ale doopravdy.
Pamatujte, že taky jednou stanete před soudem. 
Aby člověk mohl soudit spravedlivě, musel by tématu opravdu rozumět. Jenže pokud někomu doopravdy porozumíte, pochopíte všechna proč a jak... jak byste ho mohli ještě odsoudit?
Opravdu Pánu Bohu nezávidím tu jeho soudcovskou roli, když o nás ví víc než my sami. Alespoň však máme jistotu, že má porozumění a může být tak spravedlivý jako žádný člověk.
A tu je ta zvláštní věc, že Boží spravedlnost se vykazuje laskavostí a odpuštěním. Jeho pomocná ruka je otevřená snad pro každého.
Skutečný problém zpravidla ležívá na té naší straně. Naše tupost, tvrdost srdce, hřích jako by tvořili jakousi stěnu mezi lidmi a mezi člověkem a Bohem. Často mezi námi stojí hráz neporozumění, nepochopení, odcizení…

Blaze člověku, kt. sám sebe touto zdí od Boha ani druhých lidí neoddělil. Nebo ji aspoň nepostavil příliš vysokou.
Ten pak není opuštěný. Odcizen lidem ani Bohu. Nevzdálil se tolik zdroji vší pomoci. Dokáže se mnohem snáze o Pána Boha opřít, čerpat z něho, přijmout pomoc, žít blaženě… Například ale i důvěřovat ve spravedlnost. I pro ty nuzné.

Tu zeď – větší nebo menší, tam asi máme všichni. Blaze tomu, komu se daří ji překonat. Bohu se zase přiblížit. Například tím, že budu držet pravdu, spravedlnost, pochopení pro potřebné atd.
A když to jinak nejde, pak nám pořád zbývá prosté volání o pomoc. To nakonec žalmista dělá taky - Prakticky v každém žalmu.
Voláme-li o pomoc, o odpuštění, o nápravu naší duše, už tím vylézáme ze svého úkrytu, kt. je zároveň vězením, chápeme se pomocné ruky, kt. byla připravena (napřažena) celou dobu.

Takhle necháváme Pána Boha otevřít naše srdce, oči, mysli i dlaně. Nacházíme pomoc do svých starostí. A taky vhled a pochopení do problémů druhých. Přibližujeme se Bohu (nebo on se přibližuje nám?)
Zkrátka nalézáme tu blaženost, o níž tu celou dobu mluvím…

Pane Bože, díky, že tvé soudy o nás nejsou povrchní a nespravedlivé. Díky, že na nic nejsme sami. Prosíme odpusť naše nepravosti, otevírej cestu,  odhaluj nám pravé štěstí, pravou radost.  Amen.