Bohoslužby ž 6

Žalm 6 - Vím, co jsem provedl a přece doufám

Kázání pro Opatovice a Sázavku 21.4.2024
Vstupní slovo: ž 1,1n
1. píseň: 640
1. čtení: Job 22,4-10 a 23,10-11
2. píseň: 313
2. čtení: ž 6
3. píseň: 330
Poslání: Mt 5,6-8
Požehnání: 1Te 5,23n
5. píseň: 408

Milí bratři a milé sestry,
jak se tak pročítám biblickými žalmy, zarazila mě zvláštní věc. Máme před sebou poetické texty určené povětšinou k bohoslužbě, k společnému zpěvu či recitaci. A přitom se jedná o texty docela osobní, důvěrné.

Bože nekárej mě, smiluj se, chřadnu…

Už jsem tady asi někdy říkal, že si u žalmů občas připadám, jako bych nezdvořile naslouchal něčí soukromé modlitbě. A skutečně jde taky o modlitby. Rozhovor někoho s Bohem. Co u toho dělám já?
Asi jako když známý zpěvák napíše milostnou píseň své dívce a pak ji vydá. A my posloucháme, někdy si pobrukujeme, nebo u táboráku zpíváme osobní záležitost někoho cizího.

Tak... někdo ty žalmy zapsal, celá tisíciletí se tradují a s užitkem. Jsou nám nabídnuty ke čtení a zamyšlení. A my zjišťujeme, že mohou hovořit i do naší situace, stát se i naší modlitbou...
Je jen příznačné, že různé žalmy nás oslovují v různých životních situacích a jindy ten samý text mlčí. - Například veleznámý žalm 23 nás podpírá v tíživých chvílích. Jindy se hodí text jásavý. Dnes před sebou máme žalm kající.
Kromě toho žalmista o svých potížích a tížích hovoří většinou tak obecně, že si můžeme dosadit naše vlastní trápení. Jakoby ten text byl opravdu náš. Opravdu o nás.
Konkrétně v žalmu 6. se básník cítí jaksi opuštěn nebo spíš zavržen od Pána Boha. Dokonce uznává, že poprávu. - Ano, něco jsem provedl, ztratil jsem tím Boží blízkost, Bůh mě opustil a měl na to plné právo. Přesto volám, aby se vrátil.

Tady se otevírá velké téma viny, odpuštění a odpovědnosti. Přiznat si vlastní chybu. Vyznat vinu, přijmout odpovědnost za své činy a svá rozhodnutí, je kolikrát pořádný oříšek. A přitom velice potřebný. Pevná součást křesťanství.
Bí lid se tuhle cenou lekci bolestně učil během Egyptského a Babylonského zajetí. Museli pochopit, že udělali chybu a kde – aby ji mohli napravit. Aby věčně nesváděli své neštěstí na druhé, jak to děláváme. Radši začít u sebe… - Cenná vlastnost u každého člověka. Nejen v církvi.
Na druhou stranu – někdy se člověk ve svých vinách začne utápět. Propadá beznaději. Sám sebe začne obviňovat za každé své neštěstí. A to je k ničemu.
Asi jako když rodič, jehož dítě se dá na scestí, si do omrzení klade otázku: Kde jsme udělali chybu?
Jistě, člověk si za hodně věcí může sám. Například špatná životospráva zvyšuje riziko různých onemocnění. Ale říct s jistotou, že "on si to sám přivolal", přidat mu k onemocnění, k neštěstí, ještě pocit viny, to je zlé a zvrácené. Tím bychom trpícímu jen ještě víc ublížili. Provinili se proti němu.
Zajímavé je, že úplně stejně může člověk ubližovat i sám sobě. Sám sobě odepřít naději. Obviňovat se i za věci, s kt. nic dělat nemohl.
A vůbec - Musí za každou nemocí, trágedií, prohrou,… existovat důvod, úmysl, vina?
Člověk často obviňuje sebe, druhé, Boha,… místo aby na tomtéž místě hledal pomoc. Sám sebe ochuzuje.

Také žalmista se zdá být na dně. Postel prý má zcela promáčenu slzami. Chřadne na duchu i na těle. Do hloubky kostí. Vlastní tělo jakoby už neuneslo tu tíhu… Děsí se Božího hněvu - Možná by se dalo říct Božího mlčení. Děsí se samoty vesmíru a lidské existence bez Boha.
Avšak neutápí se v sebelítosti (což se snadněji řekne než udělá!) ani neobviňuje okolí. On prosí o pomoc! A to je zvláštní věc – něco provedl, dobře ví, že si za to může sám, a přece k Bohu volá o pomoc. O smilování.
Beru to jako úžasnou ukázku, že nic není ztraceno. Ať už člověka tíží jakákoliv vina, u Pána Boha má naději. Může s Bohem mluvit.
Co s tím Pán Bůh udělá, to už je jeho věc. Ale naslouchá. A přinejmenším je tu celkem slušná šance, že by mi mohl dát šanci, že mu osud člověka není lhostejný, dokonce ani osud usvědčeného hříšníka…

Zatím to vypadá, že žalmista sice strádá jaksi na těle i na duchu, ale celkem soukromě - Má strach, neví, co dál, cítí se opuštěný, ani tělo ho neposlouchá.
To asi taky dobře znáte, že někdy se problémy mysli podepíšou i na těle. Ve škole před těžkou písemkou máte žaludek jak na vodě… Nebo táta mi tuhle vyprávěl o jednom kamarádovi, kt. kvůli podrazu náhle přišel o půjčené miliony a za noc mu zbělely vlasy…
Snad tedy žalmista něco takového prožívá kvůli svému odloučení od Boha. I tělesně.

Do toho se však přidává vnější problém – jacísi nepřátelé a ničemníci. Asi tedy nejde jen o vnitřní (duchovní, psychickou) záležitost.
I když… Co mu vlastně provedli? Dozvídáme se, že se mu kvůli nim kalí zrak. Jakoby mu zastřeli vidění. Nedopřejí mu dobře vidět. Ale co? Napadá mě třeba Boží milost. Možná mu protivníci nechtějí dopřát vidět dobro a naději? - Vztáhnout se k Bohu, doufat v odpuštění. Chtějí, aby všechno - i sebe a Pána Boha - viděl černě.

„Ty na to nemáš právo! Nad tebou se Pán Bůh nesmiluje, tobě šanci nedá. Tebe neuslyší. Nechce slyšet.“

Vzpomněl jsem si tu na Jobovi přátele, kt. mu přišli pomoct, politovat, vyjádřit sounáležitost, ale místo toho ho v jeho neštěstí ještě více ponižují a zašlapávají do prachu. Chtějí, aby uznal, že si to přivodil sám, přitom on ví, že je nevinen.
Někdy se i přátelé v dobré víře chovají jako protivníci.
Tím chci říct – protivníci žalmistovi ani nemusí fyzicky ubližovat. Dokonce to ani nemusí myslet zle!

Žalmista, stejně jako Job, na to odmítá přistoupit - Běžte ode mne pryč. Bůh mě slyší a přijme mou prosbu. Ti, kdo mi upírají Boží blízkost, Boží milost... odejdou zahanbeni.
A zase – i přesto, že žalmista sám uznává, že není žádný svatoušek.

Milí bratři a milé sestry, už jsem řekl, že tahle žalmistova modlitba, jeho rozhovor s Bohem, se může stát i naší modlitbou. Můžeme se k ní připojit, nechat ji vyjádřit naše starosti a naši nouzi…
Zbývá otázka, jestli by tento žalm neměl přeci jen patřit spíš do soukromé modlitby, jak jsem už naznačil.

A tu narážíme na zvláštní prvek křesťanství, zrovna ve vině a odpuštění dost zásadní, a to je společenství. My k Pánu Bohu přistupujeme sice každý sám za sebe. A přesto, jak říkám při večeři Páně, zároveň společně.

Před Boží tvář nepřistupuji jen já sám, ale taky bratr či sestra po levici. I ten člověk, s kt. mám spor. Ten, kvůli kterému mě třeba užírá vina. A taky ten, kdo se provinil na mě. A mám to vědět.

Žalm 6 se stává vyznáním takového společenství. Společenství nedokonalých a chybujících lidí. Židé se dokonce dokázali jako národ v této prosbě ztotožnit s žalmistou. Jako lid prosili o odpuštění a pomoc… Nám však postačí společně sdílená lítost, prosba a naděje. Přinesená před Hospodina.

K tobě voláme, ó Bože. Prosíme, nekárej nás. Dali jsme ti důvodů k hněvu víc než dost. Ty jsi nám však dal o to více důvodů k naději. S důvěrou se tedy obracíme na tebe – nebuď nám nikdy vzdálen. Vstup do každé naší tísně i viny. Amen.