Bohoslužby Zj 5

Kázání pro Opatovice 27.11.2022, První adventní neděle - Kdo tu knihu otevře?

Vstupní slovo: ž 24,9n
1. píseň: 432
1. čtení: Mt 21,1-9
2. píseň: 435
2. čtení: Zj 5,1-7
3. píseň: 451
4. píseň: 399
Poslání: Ko 2,6n
Požehnání: ž 121,5-8
5. píseň: 431

Milí bratři a milé sestry,
na stole leží kniha. Velká kniha.
Knihy normálně bývají psány proto, aby se četly. Jen v dobách útlaku se píše do šuplíku v naději, že to někdy vyjde. Tato kniha však je zavřená, zapečetěná. Dokonce na sedm pečetí. Jakoby nebyla určená ke čtení.
Čeká se, až přijde někdo, kdo má právo, kdo je hoden, ji otevřít.
Co se v té knize asi píše? - Nevíme! Je přeci zavřená… ale něco lze tušit. Čteme o ní v nejobraznější a nejdivočejší (někdo by řekl: nejbláznivější) části Bible, totiž ve Zjevení Janově. A pokud bychom četli dál, k momentu, kdy knihu konečně otevřou, tak se z ní vyvalí děsivé vize pustošení a válek.
Skoro bychom se tedy mohli divit, že ji někdo chce otevírat. Takové hrůzy snad mají radši zůstat zavřené.
Jenže Jan pláče, že ji nikdo neotvírá. Proč? Ze zvědavosti? Že by jako malé díte tak moc toužil podívat se dovnitř? Jako jistá Pandora, kt. nevydržela a otevřela pověstnou skříňku a vypustila do světa neštěstí?
Ne… Tato kniha není Pandořinou skříňkou. Nic nevypouští, ale o něčem se v ní píše.
A pravda – není to čtení právě veselé.
Někdo rád čte tragédie a horory. Že bychom ale plakali, že další z knih Stephena Kinga zůstane zatím zamčená? To asi ne.
A vůbec – proč je zapečetěná?

Čteme-li pozorně, tak zjistíme, že tato zvláštní kniha leží na Boží pravici. Dočetl jsem se, že to je prý strana soudu.
No… Soudní protokoly, žaloby, obhajoby, to podle mého nepatří mezi kdovíjak zábavnou literaturu. Představuji si, že kolikrát je to čtení jen pro silné žaludky.
Nicméně má-li být dosaženo spravedlnosti. Má-li dojít k soudu. K potrestání zločinu. Omilostnění nevinných. Má-li se ukřivděné straně dát konečně zapravdu... Tak se tím spisem musí někdo prokousat. Někdo musí zasednout a rozsoudit.

Ta zvláštní kniha ze Zjevení Janova je jakýmsi shrnutím dějin. Veškeré křivdy, zločiny, bezpráví,… i to na co se nikdy nepřišlo, i to, kde se oběti nikdy nedočkaly zadostiučinění. Kdy lotr vyvázl beztrestně. Kdy byl odsouzen nevinný…
Nic není opomenuto. Ani to, co nikdo z lidí nepamatuje.

Vůbec nejde o to, jestli v nebi opravdu mají nějakou knihu. Něco jako kniha hříchů z pohádek. Ta kniha je symbol. - Ono celé Zjevení Janovo pracuje s velice obraznou symbolikou srovnatelnou snad jen s nejdivočejšími nočními můrami.
Někdy se její vyprávění považuje za předpověď budoucnosti, ale já se kloním k tomu, že jde spíš o popis současnosti a minulosti.
Celý ten obraz zapečetěné knihy nás ujišťuje, že v nebi se na nic nezapomnělo, nic se nepřehlédlo, nic se nepodařilo ukrýt.
Jiná věc je, že leccos nám lidem bude odpuštěno, ale rozhodně tam nahoře vědí úplně všechno.

Jde jen o to, kdo má právo, kdo je hoden, možná i schopen, se do toho spisu podívat. Pochopit to složité předivo dějin, lidských vztahů a křivd.

Podívat se do té knihy já nebo vy, tak se z toho asi zblázníme. Rozhodně bychom z toho nebyli moudří. Nevyznali bychom se. Nepochopili. Došli bychom k úplně mylným závěrům.
Kdo se tedy podívá na dějiny (ty velké, celosvětové, i ty malé, osobní) z nadhledu a bude schopen je posoudit?
Bylo mnoho těch, kdo se o to pokoušeli. Velcí filosofové měli pocit, že se mají právo podívat na minulosti z nadhledu a soudit. Ještě hůře diktátoři a králové se svou mocí a armádami, chtěli soudit okolní národy, své poddané, celý svět. Narovnat domnělé i skutečné křivdy. A ve své pýše jen vršili nové křivdy a zločiny na ty staré.
Vždyť i Hitler a Stalin tvrdili, že napravují křivdy ve světě.

Ten Boží pohled, tu knihu skrývající celou nepříjemnou pravdu ale nemůže otevřít a přečíst jen tak někdo. Ani nejmocnější vládce na zemi. Dokonce ani mezi všemi ctnostnými obyvateli nebes se nenajde nikdo, kdo by na to měl.
Takže... nikdy nedojde k soudu? Nikdo nerozlouskne ten oříšek? Křivdy zůstanou nepotrestány? Nikdy se nedozvíme pravdu?
Možná už chápeme, proč Jan pláče.
Jeden ze starců, praotců víry, snad Abraham nebo který, ho však otcovsky vezme kolem ramen a řekne – neboj se. Je tu někdo, kdo je hoden. Lev z pokolení Judova. Ten, kt. zvítězil.
Jan se otočí, čeká majestátního krále zvířat. A vidí beránka, zbité a obětované zvíře. To jen ten král, kt. je hoden.

Milí bratři a milé sestry, dnes slavíme první adventní neděli. Začátek vánočního období. Vyprávíme si, snažíme se pochopit, tu zvěst o dítěti v chlévě. O králi, kt. opravdu jako král nevypadá.
Čte se u této příležitosti příběh květné neděle. O králi na oslu.
Ježíš přijíždí do Jeruzaléma. Přijíždí do hlavního města těch, kt. čekali na mesiáše. Čekali vlastně na někoho, kdo by tu příslovečnou knihu konečně otevřel, začal soudit svět, obnovil království Božího lidu, přinesl spravedlnost utlačovaným,... U té příležitosti by taky mohl vyhnat okupanty, narovnat sociální nerovnosti, atd.
Očekávání bylo opravdu hodně.

A našli se tací, kt. by hrozně rádi to očekávání naplnili, vzali by na sebe tu roli spasitele, zachránce a Božího zmocněnce. Třeba velevážený císař Augustus.
A byli i tací, kt. by si to docela zasloužili. Velkých postav, hrdinů, mučedníků pro víru, má Bible dost a dost.
Bůh však určil někoho jiného.

Když Ježíš přijíždí do Jeruzaléma, tak to trochu opravdu připomíná příjezd veleslavného krále. Pěkně se veze, davy provolávají „sláva!“ Dokonce je i připravena dobová obdoba červeného koberce – lidé prostírají na cestu pláště a květiny.
Zároveň je to ale trochu šaškovský průvod – král v prostých šatech, bez brnění, zlata a vojáků? Král na oslu? Nedělá on si Ježíš z těch samozvaných spasitelů a velekrálů legraci?
Ježíšův příjezd napovídá, že sice jde o krále a spasitele, ale trochu jiného, než si lidé představovali. A tak je to i s tou knihou.
Oproti očekávání Ježíš nezasedne ihned na soudní stolici a nerozděluje kruté tresty. Místo toho ten nejkrutější příjme sám na sebe. - To je ten král, kt. je hoden otevřít knihu dějin. Pochopit. Rozsoudit.

On by ji jistě mohl číst s nadhledem a z bezpečné vzdálenosti. On však vstoupí do jejich dějů. Přijíždí do Jeruzaléma, rodí se v chlévě. Přijíždí k nám.
Na jednu stranu opravdu čte naše dějiny i naší osobní historii s nadhledem, s autoritou, o kt. se nikomu z lidí ani nesní. A přece ji čte zúčastněně. S porozuměním. S osobním nasazením.
To je naší útěchou a nadějí.

Každý rok si to připomínáme. Každý rok o adventu se stále znovu učíme přijímat toho podivného zachránce znázorněného bezmocným děťátkem, králem na oslu, zabitým zachráncem.
Učíme se spolehnout na jeho soud. Učíme se ho vpustit do srdce, do svého života. Tak jako on už dávno do toho svého vpustil nás.

PnBn, děkujeme, že přicházíš do tohoto světa. Do našich velkých i malých radostí a strastí. Prožíváš je zúčastněně s námi. A děkujeme též za příslib spravedlnosti. Děkujeme za to, že konečný soud máš v paži právě ty. A prosíme otevírej naše mysli a srdce, abychom tě uměli přijímat. Amen.