Sloučení Opatovic a Vilémova

Sloučení Opatovic a Vilémova

V životě lidské i v životě církve přicházejí chvíle veselé i chvíle smutnější. Rok 2023 byl zvláště smutný také pro členy sboru ve Vilémově. Po více než sto letech totiž tamní sbor ukončil svou samostatnou existenci pro nedostatek finančních prostředků i lidských sil. Z téhož důvodu a s těžkým srdcem byl prodán i Vilémovský kostel. Rozhodnutí to bylo těžké, ale nutné.

Chceme si však uchovávat naději, že to podstatné zůstává - vždyť společenství Vilémovských a Malečských evangelíků nezaniklo docela, ale připojilo se k evangelíkům Opatovickým. Takže i nadále se budeme scházet, i nadále se bude zvěstovat evangelium. A ušetří se administrativní, lidské a finančí prostředky.

Opatovicím tím přibyly dvě kazatelské stanice - V Malči a ve Vilémově (fakticky se však kazatelská stanice přesune do Zvestovické kaple). S vděčností přijímáme do svého společenství nové bratry a sestry a doufáme, že toto spojení nebude jen formální záležitostí. Celá akce má i zajímavý historický charakter, neboť Vilémov původně býval kazatelskou stanicí Opatovic, a tak se vlastně jen vrací zpět.

Proces slučování

Nápad vznikl již před více než deseti lety. Nicméně až v roce 2021 se Vilémovští rozhodli, že už není čas otálet, a požádali Opatovické o přijetí. Opatovičtí celou věc důkladně probrali a nakonec souhlasili. Bylo však nutné rozmyslet právní status, ekonomické závazky, i prakické fungování Vilémova (Zvěstovic) a Malče. Obě strany se musely dohodnout. Například do staršovstva Opatovic byl přičleněn bývalů Vilémovský kurátor Vratislav Smítko. Řešilo se využití zbylých prostředků a dlouhodobě udržitelná péče o budovy. A samozřejmě a především zachování bohoslužebného shromáždění v obou nových kazatelských stanicích.
Po dalších jednáních na úrovni místní i celocírkevní bylo nakonec sloučení schváleno s platností k 1.1.2024.

Více k historie si můžete přečíst zde.

Co s kostelem?

Vilémovský kostel má nyní ve vlastnictví obec. Musel jsme se vzdát stavby, která byla Vilémovským evangelíkům domovem po několik generací. Jsme však rádi, že kostel koupila obec a dovolila nám tyto prostory využívat, než bude dokončena rekonstrukce kaple ve Zvěstovicích, kam se posléze přesuneme. Děkujeme!

Loučení s kostelem

17.9.2023 proběhlo slavnostní (dá-li se to tak říct) rozloučení s Vilémovským kostelem. Sešlo se mnoho příznivců, bývalých i současných členů a také farářů, kteří zde v poslední době působili, a jejich rodin. Zůčastnili se také mnozí členové Opatovického evangelického sboru a dalších sborů z okolí, stejně tak, jako zástupci obce. Domnívám se, že pro účastníky bylo útěšné vidět Vilémovský kostel po letech zase takto plný. Po dlouhé době se též rozezněly Vilémovské varhany.

Níže si můžete přečíst kázání, které u této příležitosti zaznělo a prohlédnout fotografie. Součástí setkání byly i zdravice několika farářů či jejich potomků a také Vilémovské paní starostky.

Až do odpoledních hodin jsme pak trávili čas v bratrském (a sesterském) duchu při rozhovorech vděčně přijímajíce občerstvení, které připravili Vilémovští a Opatovičtí.

Kázání na rozloučení s kostelem

Vstupní slovo: ž 89,2n
Čtení: Mt 28,16-20; ž 90,1-4.13-14
Písně: 161, 189, 419, 367, 510

Milí BAS, dnešní shromáždění není zrovna veselé, vždyť se loučíme s tímto prostorem! Přesto však mám radost alespoň z toho, že jsme se dnes sešli v tak hojném počtu a můžeme tuto chvíli prožívat společně a společně být oporou zvláště Vilémovským evangelíkům. A společně také můžeme sdílet potěšující zvěst evangelia.

Děkovná modlitba: Milý Bože, tvou tvář hledáme. Hledáme úkryt, posilu, potěchu, moudrost. Blízkost. A u tebe je nacházíme. Děkujeme, že se k nám skláníš. Že ti i pouhý člověk stojí za pozornost, ačkoli tvá je celá země a vše v ní.
Děkujeme tedy i za tu zemi, za tu krásnou zahradu, do kt. jsi nás usadil. Děkujeme za vláhu i za teplé slunce. Děkujeme za lidi kolem nás.
Nic jsi neopomněl pro naše dobro. A tak děkujeme, že smíme s důvěrou vyhlížet další chvíle.
Děkujeme, že jsi nás v žádné chvíli neopouštěl. A prosíme: buď s námi tedy i nyní. Amen.

Kázání:
Milí bratři a sestry,
Četli jsme o domově. A zrovna dneska to zní tak… hořkosladce.
Prodáváme dům. Budovu, stánek…. kostel, chrám. Opouštíme něco, kde se evangelíci scházeli 150 let.
Pochopitelně nás to mrzí. Skoro, jakobychom tu pohřbívali někoho blízkého, nějakého předka, kt. tady s námi byl celý život, a už nebude.
Proto jsem také zvolil text, kt. se běžně používá na pohřbech.
Přesto, co třeba řeknu dále, je tady smutek určitě na místě. Asi i nějaká slza ukápne. A je to v pořádku. V těchto zdech je kus naší historie, tradice a téměř doslova i potu a krve. Co se tu někteří z vás nadřeli!
Na druhou stranu se ale právě neloučíme s člověkem, ani s vírou, ale s budovou. Ať už pro nás tento dům znamená cokoli, je to přeci jen rozdíl.
A dokonce tato stavba nebude zbořena, a doufám, že ani nějak zničena, znesvěcena. Bude tu stát dál, možná si ji i občas budeme moci půjčit. Ale běžně už se tady scházet nebudeme... Což je určitě smutné!
Ale kde se tedy budeme scházet? Kde najdeme zázemí? Domov?
Místní evangelíci se přesunou jen o pár kilometrů vedle do Zvěstovic. Tamní kaplička svou kapacitou naprosto postačí. A určitou oporu pak poskytne náruč sboru Opatovického, jehož budou nadál součástí.
O místo k bohoslužbě, o střechu nad hlavou tedy nepřicházíme.
Ale i kdyby! - Já bych chtěl mluvit ještě o jiném domově. Domově, kt. nestavěly lidské ruce. Jehož stav nezávisí na našich silách. A kt. nám zůstane, ledaže bychom o něj my sami přestali stát.
Panovníku, u tebe jsme měli domov. V každém pokolení!
V dobách, když se tajní evangelíci scházeli v lesích a u studánek. Když biřici odhalili u jednoho nebožáka bibli kralickou a nechali ho jí potupně vláčet právě těmito místy. Když neměli střechu nad hlavou, žádné zázemí, žádnou materiální oporu. I tehdy měli domov. A mnohem mohutnější a pevnější než katedrály.
A dokonce ještě dříve – než se hory zrodily. Než vznikl samotný svět. Než byl postaven první přístřešek, než se objevila první jeskyně. Už tehdy jsme měli zázemí, bezpečí, oporu… domov u Hospodina.
Už tehdy na nás myslel, už tehdy nám jej připravil. A ten nebeský domov trvá. Stojí pořád. A jeho základy nic nemůže pohnout.
Tím domovem je Pán Bůh sám. U něj, v něm, v jeho náručí, v jeho ochraně jsme doma.
To bych řekl, že je jeden ze základních bodů víry. Teprve na něm vzniká církev a případně se i staví kostel.
Při pohřbech se na tomto místě soustředívám na věčný domov jaksi na té druhé straně - Máme připravený domov… za hranicí života. Neodcházíme do nicoty, ale k Pánu Bohu...
Pro naše dnešní potřeby to však můžeme číst i jinak. Ten nebeský domov, domov u Pána Boha, platí už tady. Pro nás právě teď.
Tak jako naši předkové v době temna i my dnes se můžeme uchýlit k Pánu Bohu už na této zemi. A bude to platit i pro všechny generace, kt. přijdou po nás.
Kdybych chtěl být cynický a hrubý, tak teď řeknu, že církev přece není o budovách, kostelích a hmotných věcech. Podstatné jsou ty nebeské věci. A církev je přeci společenství lidí, lidí věřících, spoléhajících na Pána Boha, bez ohledu na to, kde se schází.
Klidně se můžeme scházet u někoho v obýváku a pořád to bude církev, pořád bude znít evangelium…
Já se dnes tímhle směrem moc pouštět nechci. Myslím, že by to bylo vůči vám netaktní. Ostatně i mě je úzko z představy, že by se měl prodávat kostel.
Naopak si myslím, že jednou ze základních služeb církve je společně prožívat dobré i horší chvíle. Být si v nich vzájemné oporou. A hledat společně pomoc a potěchu u Pána Boha.
A to tady dnes děláme. O to nám jde.
Zkrátka si tedy myslím, že určitý smutek je dnes na místě. Navíc by nemělo smysl se nějak přetvařovat. To po nás snad ani Pán Bůh nechce!
Právěže v této chvíli a v chvílích podobných se můžeme spolehnout na ten domov u Hospodina, na jeho pochopení, podporu a útěchu.
Opouštíme kostel, ne však Pána Boha. A také on neopouští nás.
Zbývá otázka: co dál?
Já nemám rád takové ty řeči: Poslední zhasne.
Vždycky se snažím zdůrazňovat, že ke křesťanství pevně patří určitá naděje, ba dokonce i špetka takového tohoto naivního optimismu.
Náš svět se přeci neřítí do zkázy samospádem jako auto bez řidiče, ale v každém momentu je v Božích rukou. Mnoha věcem nerozumíme, děje se mnoho věcí protibožských, spoustu toho děláme špatně, ale z Božích rukou svět nikdo a nic nevytrhne…
I proto u něj vždy bezpečně můžeme nacházet domov.
Ale co nám tedy zbývá? Co si počneme v malém společenství? Bez kostela?
Jak už jsem řekl – o střechu nad hlavou nepřijdeme. Důstojné místo na scházení mít budeme. A chceme se scházet dál.
Na našem úkolu, poslání, náplni života, se vlastně nic nemění.
Pán Ježíš na samý závěr svého evangelia, v momentě, kdy se loučí s učedníky, prohlásí: Jděte do celého světa a kažte evangelium.
O to jsme se svými neumělými kroky snažili dosud, a o to se máme snažit dál. A to také uděláme.
Jeden bratr – nebudu jmenovat, snad se neurazí, když to takhle anonymně zmíním – psal o „žalném ukončení zvěstování slova Božího ve Vilémově“. Já jsem mu tehdy namítl, že o žádné ukončení zvěstování Bího slova se přeci nejedná. Boží slovo se bude zvěstovat dál. Aspoň doufám. Dál se budeme scházet – ve Zvěstovicích, v Opatovicích, a i kdyby u někoho v obýváku nebo u studánky – pořád budeme společenství víry, kt. se bude vzájemně podpírat, kt. si bude vyprávět radostnou zvěst. Kt. do svých řad bude zvát nové lidi.
Zůstaneme společenstvím lidí, kt. spoléhá na domov u Pána Boha, domov věčný, domov bezpečný, … A to bych přál nám všem, ať už Vilémovským nebo hostům, ať už jste z kteréhokoli sboru nebo kterékoli církve.
Byl bych rád, kdybychom se dnes rozcházeli... třeba se smutkem, ale také s nadějí, jakou dává víra.
V každém případě však s Boží blízkostí. A s vděčností za vše dobré, co jsme zde mohli prožít.
Amen.

přímluvná modlitba:
Pane náš a Bože náš, v této chvíli prosíme o pomoc a posilu do těžkostí nás osobně, ale i našich sborů, obcí, církví a národů. I do těžkostí, kt. zasahují celý svět.
Prosíme tedy, smiluj se nad těmi, kt. toho mají nad hlavu. Nevědí jak dál. Co je správné.
Prosíme, smiluj se nad těmi, kt. chybují, bloudí, jsou svíráni vinou či pochybnostmi.
Prosíme, smiluj se nad těmi, pro kt. se tvé slovo, víra, láska, naděje či třeba pravda staly něčím cizím, falešným, skoro až sprostým.
Prosíme o podporu pro malá společenství, pro lidi, kt. upřímně hledají tvou vůli, a přece to nefunguje. Pro lidi, kt. ztrácejí naději a víru.
Prosíme však, smiluj se také nad těmi, pro kt. se jejich úspěch, bohatství či moc staly pokušením. Prosíme za jejich lidskost, svědomí, štědrost a pokoru.
Prosíme dále za lidi, kt. se nemohou cítit v bezpečí. Prosíme za ty, jejichž život je v ohrožení. Ať už z nemoci, neštěstí nebo kvůli lidské zlobě.
Prosíme za lidi, kt. svírá chudoba, nespravedlnost, strach.
Prosíme, buď oporou i těm, kdo druhým slouží.
Na tvé milosrdenství spoléháme, na tvé slovo čekáme, z tvé lásky žijeme. Amen.

Poslání: Ef 6,13-17
Požehnání: Požehnejž vám Hospodin a ochraňujž vás
Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv
Obratiž Hospodin tvář svou k vám a dejž vám svůj pokoj.